A není divu, jde o návrat se vším všudy, počínaje tvůrčím týmem a konče sestavou tváří. Dvacet let poté, co hrdinové Trainspottingu vybudovali kult vzdoru jedné ztracené generace založený na útěku do heroinové říše, sejdou se znovu v kulisách rodného města, kde se kromě mobilů snad nic nezměnilo.
Trainspotting nic neřeší, a v tom je jeho půvabPřečtěte si recenzi Mirky Spáčilové na původní Trainspotting z 19. října 1996.  |
Vlastně ani oni sami. Ať už bez drog či stále s nimi, žádný z nich neudělal díru do světa. Ostatně film je opět více přehlídkou zoufaleckých typů než pevným příběhem, mozaikovitě skládaná zápletka se točí jednak kolem starých účtů, jednak nových plánů, přičemž sny o lepší existenci se stále rodí mimo zákon.
Vzpomínání někdy brzdí tempo a místy dokonce sklouzne k hranici kazatelské morality, ale režisér Danny Boyle umí takové okamžiky pořád skvěle shazovat.
Duch, vtip i styl prvního dílu zůstávají, jen se posouvají k dojemným projevům mužské krize středního věku. Retro si hlídá přesný účel včetně výtečné volby muziky v čele se skladbou Radio Ga Ga a ze souhry tryská podobné potěšení, jako by pokračování Podrazu točili sami Paul Newman a Robert Redford.
Obrazově sice T2 Trainspotting až okatě šermuje efekty a finále zatěžkává osudovostí, nicméně jako celek má náladu groteskní jízdy, v níž i tak proprané banality jako postsocialistická prostitutka či viagra dostanou originální podobu. A neschopnost zbavit se minulosti neplyne z filmu, nýbrž z jeho postav, které po dvaceti letech objevily jednu jedinou podstatnou věc: vztah otců a synů.
