Slouka (ročník 1923) se po válce dostal do brněnské redakce Lidových novin. Po únoru 1948 uprchl i s budoucí manželkou do Rakouska a odtud do Austrálie.
Tam si ho po čase vyzvedli Američané, aby pro jejich tajnou službu dělal v Německu různé analýzy. Později zakotvil ve Svobodné Evropě a vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě.
Slouka byl výborný student, proto mu nabídli, aby na univerzitě přednášel. Zažil tam bouře studentských radikálů, kteří v osmašedesátém roce vyrabovali pracovny profesorů a drahé laboratoře – autor to přičítá deziluzi z války ve Vietnamu. Tak syrový obraz událostí na amerických univerzitách jsme u nás dosud nečetli.
Exulanti, nikoli emigranti
Tohle běsnění bohužel odnesla škola. Z učitelů politologie brzy odešla polovina jinam. I Slouku poměry na škole znechutily, azyl našel na univerzitě v pensylvánském Betlému. Je zajímavé, jak zvyšoval její prestiž – zvaním vysloužilých politiků k přednáškám.
Od roku 1990 se častěji vracel do staré vlasti. A když si uvědomil, jakou pomoc by potřebovala, dal dohromady přátele z exilové Společnosti pro vědy a umění. Ti pak pořádali různá sezení pro domácí kolegy. A Slouka zde zakotvil natrvalo.
Tahle kniha je otevřeným pohledem na exil i na svět ve druhé polovině 20. století. Odejít za hranice jako intelektuál, který umí tak akorát bušit do psacího stroje, nebyl žádný med. Slouka a jeho manželka to zvládli, aniž se museli ponižovat. Exil pociťovali bolestně, ale statečně to nesli, dokázali si najít své místo.
Přitom vždycky zdůrazňovali, že jsou exulanti, nikoli emigranti, kteří odešli na Západ za lepším bydlem.
Slouka však nepatřil k politickým bardům, kteří i v exilu sváděli půtky. Jediného syna vychovával tak, aby věděl, kde jsou jeho kořeny – to není ani u exulantů zvykem. Třebaže to neměl autor v plánu, zobrazil i část světových dějin, ve kterých žil – a to je dobře.
ZDENEK SLOUKA: Jdi po skryté stopě
Academia, Praha 2009, 820 stran, 525 korun
HODNOCENÍ MF DNES 80 %
