Pokud bychom chtěli příměr k syrové a autentické výpovědi, v níž je upřímnost vysoko nad "dřevorubeckými" akordy, musíme jít spíše než k současným romským kapelám, futrujícím svůj sound jazzem, popem nebo funky, k bluesmanovi Johnu Lee Hookerovi, k dřevnosti swingujícího trampa Wabiho Ryvoly či k Bulatu Okudžavovi a Vlastovi Třešňákovi.
Vždyť jak on, tak Vladimír Merta chtěli se Slepčíkem hrát. "Nic jsme nakonec neudělali, oba jsou to skvělí muzikanti i lidi, ale já si nedokázal představit, jak by nám to hrálo dohromady," říká romský solitér.
Romisté - manželé Zbyněk a Kateřina Andršovi - cédéčko umocněné stylovými fotografiemi Bohdana Holomíčka vypravili zasvěcenou studií, navíc romské texty přeložili do češtiny i angličtiny.
"Vítr fouká, klepe na okénko, pošťák mi nese psaní. Jak ten dopis čtu, rvu si vlasy. Já ti říkám: Jen si jdi, chlapče, zpátky domů. Za naším domem vítr nefouká, čeká tam na mě moje krásná milá...," zpívá klidně, ale s naléhavou osudovostí a cikánským šarmem Slepčík v písni Balvaj phurdel, pre blačkica durinkel.
Ač jedenadvacet songů vznikalo ve studiu, deska zní spontánně, podobně jako Ryvolovy hospodské nahrávky. Není náhoda, že první song, který se hudebník jako kluk v Košicích naučil, byl z repertoáru Beatles.
Slepčík na požádání může spustit rokenrol i lidovku. Otec šesti dětí a vdovec - jeho žena Magda, s níž jako Duo Slepčík projel v 90. letech Evropu, zemřela v roce 1999 - byl slévačem, obuvníkem, zedníkem i hudebním poradcem v Divadle Na zábradlí, kde napsal muziku k Hrabalově Hlučné samotě, v níž tehdy exceloval Ladislav Mrkvička.
V roce 1995 doporučil francouzským organizátorům pozvat na festivaly tehdy začínající Věru Bílou, občas hostoval s Originálním synkopickým orchestrem a s Jiřím Stivínem spolupracoval na filmu Tulák.
Důstojný švihák se saroyanovským knírem, který dnes žije v severočeských Strupčicích, nese v kytaře a v zakouřeném hlase veškerý lesk i bídu romského údělu.
Slepčík je mistr jak phurikane giľa - starodávných písní, tak i neve giľa - nových písní. Romové nejsou nijak hákliví na autorství, jejich maďarské, romské a slovenské motivy i harmonie putují po generacích i krajích, ani Slepčík nelpí na tom, co je lidové a co jeho.
Jeho kytara jak z dávných časů bez efektů a kudrlinek zní jako cimbál, jeho hlasu uvěříte každý "cigaretový" nádech.
