Začínala v éře Nirvany, ale od té doby prokázala, že nepatří k žádné vlně, do níž ji chtěli vřadit: ani ke grunge, ani ke vzpurným riot grrlz, ani k dekadentnímu polosvětu (zpívala s Trickym...), ani k existenciálnímu bolestínství (... a taky s Thomem Yorkem z Radiohead). Její písně zněly vždycky nejsilněji "nahé", jen s garážovým zvukovým minimem či dokonce se samotnou kytarou.
Jedenáct živých nahrávek z let 1991–2004 v tomto směru nabízí hostinu. Hraní Polly Jean je intimní i stylizované, sexy a zároveň sofistikované, syrové a zároveň vrchovatě muzikální, včetně suverénní intonace. Album, jež v klidu pomíjí písně z nejúspěšnější desky To Bring You My Love, zní přes třináctiletý rozptyl celistvě.
Vedle PJ Harvey tu visí ve vzduchu ještě jeden tvůrčí duch. "Při každém našem natáčení jsem hrála PRO NĚJ," škrábe zpěvačka nervním, přeškrtaným písmem. Míněn je John Peel, legendární redaktor BBC, který v letech 1967–2004 nahrál a pustil lidem tisíce nezavedených muzikantů.
"Chci jen slyšet něco, co jsem ještě neslyšel," říkal a bral do studia mladé Levellers, New Order, Oasis, ale i české Here a Ecstasy of St. Theresa. Peel je velký argument proti všem, kteří tvrdí, že ve velkých médiích nemají místo vizionáři, kteří vkus spíš předvídají a inspirují, než jen stínují. Když umřel, vzdaly mu poctu nejen "jeho" kapely, nýbrž i Tony Blair.
Koncem roku 2006 vyšla celá série The Peel Sessions z archivu BBC: vedle PJ Harvey nechybějí alba Pulp, Siouxie & The Banshees nebo House Of Love. BBC hraje fair play: nahrávky už existovaly, proto jsou alba překvapivě levná.
PJ HARVEY - The Peel Sessions 1991–2004
Island/Universal Music, délka CD 41:00
