Sylvia Plathová se za svůj život mnohokrát pokusila o sebevraždu. Definitivně se se světem rozloučila pár měsíců poté, co oslavila třicáté narozeniny. Našli ji v kuchyni s hlavou v troubě. V místnosti pečlivě odizolované od zbytku domu, kde žila se svou dcerou a synem. Lékaři se ji opakovaně pokoušeli vyléčit z depresí, kterými trpěla od dospívání. Elektrošoky ani inzulín však nepomáhaly. Alespoň v dlouhodobém měřítku ne.
Správnou terapii se odborníkům najít nepovedlo, alespoň částečně ji však Plathová našla ve svém díle. V básních, které byly niternými zpověďmi, i v jediném publikovaném románu. Ten zrcadlí její osud jako čerstvě vyleštěné sklo, ačkoliv v mnohém kopíruje dobový trend nastolený Allenem Ginsbergem nebo Robertem Lowellem.
Román Plathová dokončila v roce 1961, dva roky před svou smrtí. Poprvé vyšel v Anglii, právě v inkriminovaný rok, na americké půdě však o několik let později na přání pozůstalých. Původně Plathová kvůli značné míře autobiografičnosti příběhu nechtěla, aby se její matka kdy dozvěděla, že je jeho autorkou. Vydala jej proto pod pseudonymem Victoria Lucas.
Čerpá ze svého dospívání
Plathová se v románu vrací do padesátých let, kdy ji po třetím ročníku střední školy vybrali na stáž do dámského časopisu Mademoiselle s redakcí v New Yorku. Velká očekávání skvělého života v srdci umění i módy však zůstala nenaplněna.
„Holka si žije devatenáct let v nějakém Zapadákově, je tak chudá, že nemá ani na vlastní časopis, a pak dostane stipendium na školu, vyhraje pár cen a nakonec tu kočíruje celý New York, jako by to byl její vlastní auťák. Jenomže já nic nekočírovala, dokonce ani svůj život ne,“ píše.
„Jen jsem tak poletovala z hotelu do práce a na večírky a z večírků do hotelu a zpátky do práce jako otupělý trolejbus. Nejspíš jsem z toho měla být celá pryč tak jako ostatní děvčata, ale nějak jsem se nedokázala přimět k žádnému pocitu,“ pokračuje. Ne nadarmo se tak román jmenuje Pod skleněným zvonem. Sylvia Plathová se totiž pod ním cítila uvězněna, svým okolím a hlavně chorobou.