Ztvárnila Bílou čarodějnici Jadis, která celou fantastickou říši zaklela do věčné zimy, v níž však nikdy nejsou Vánoce.
Než se herečka rozhodla propůjčit C. S. Lewisově "ledové královně" tvář, nějaký čas váhala. "Moc se mi nelíbila představa, že budou děti přede mnou jako před ztělesněním zla prchat po zbytek života," říká Swintonová.
Proč jste na tuhle roli nakonec kývla?
Režisér Andrew Adamson mě nakazil svým entuziasmem, byla jsem totiž ze štábu snad jediná, kdo na knížkách C. S. Lewise nevyrůstal. Andrew mi o nich velmi sugestivně vyprávěl. Letopisy Narnie jsem si pak přečetla až před natáčením. Vím, jak je ošidné převádět milovanou knihu na plátno, sama jsem totiž točila snímek Orlando podle Virginie Woolfové, což byla zase jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Andrewovu nadšení jsem zcela uvěřila a také natáčení bylo velmi příjemné, protože jsem nebyla pod tlakem, jak to celé dopadne a zda nezklameme fanoušky.
Mnozí vidí Narnii jako náboženskou alegorii. Souhlasíte?
Nemyslím si, že to autor zamýšlel výhradně jako alegorii křesťanství. Narnie není náboženská kniha, spíš duchovní. Pokud ale alegorie hledáte, jistě je najdete, například Aslanovo obětování můžete číst jako obraz ukřižování Krista. Celou knihu však podle mě takto zúžit nejde.
Vaše Bílá čarodějnice je na plátně ještě děsivější než v knize, přestože skoro nezvyšuje hlas.
Křik totiž není pro děti to nejhorší, samy umějí udělat pořádný rámus. Soudím, že nejstrašnější pro dítě je, když cítí absolutní chlad a odstup, žádné emocionální zabarvení. Tomu děti nerozumějí, protože to ony nedělají, a tudíž je to skutečně děsí.
Ale to není jediné, co se od knihy liší. Čarodějnice i jinak vypadá...
Nechtěli jsme, aby vypadala jako typická čarodějnice z kresleného seriálu s křiklavě rudou rtěnkou a černými očními linkami. Ona je spíš cizinec, vetřelec či stvoření, které nepochází z tohoto světa. Nemá žádné lidské city, je nemožné jí porozumět. Zamrzlá Narnie je odrazem stavu její mysli: nikdy Vánoce nebo příchod jara. Zkrátka žádná radost, jen ustrnutí. Od toho se vyvíjela i podoba kostýmu, který barvu i tvar mění podle toho, jak se věci pro Jadis vyvíjejí. Kostýmy byly velmi krásné a ručně vyráběné, ale nebyly zrovna příliš pohodlné. Ještě horší však byly tmavé kontaktní čočky, měla jsem často pocit, že nic nevidím.
Co vás osobně strašilo v dětství?
Vlastně nevím, ale vždycky jsem dávala přednost padouchům před kladnými hrdiny. I později mě zajímaly trochu jiné postavy, například padlý anděl v Miltonově Ztraceném ráji.
Myslíte, že boomu filmů s fantastickými motivy, jako jsou Letopisy Narnie, otevřel cestu Pán prstenů?
Nevím. Lidé mají tendence srovnávat všechno se vším, filmy s televizními programy... Možná by se našly paralely, například že jde o série a že se obě filmová zpracování točila na Novém Zélandě. Nic víc po mně nechtějte, jsem tímhle nedotčená, neviděla jsem ani Pána prstenů, ani jediný díl Harryho Pottera.
