Oscar Kokoschka (1886–1980) je považován za jednoho z předních rakouských umělců, už jen proto, že dal spolu s Gustavem Klimtem, Egonem Schielem či Kolomanem Moserem podnět k vytvoření vídeňské secese.
V jeho malbě se potkávají protichůdné tendence – secesní styl, především lyričnost Gustava Klimta na jedné straně a výrazná barevnost, gestický a pastózní způsob malby na straně druhé.
Ačkoliv výstava v Albertině dokazuje, že se malíř postupně oprošťuje od soudobých evropských tendencí francouzského fauvismu a německého expresionismu, jeho výrazný rukopis tyto vlivy zcela nepopírá.
Na přehlídce je dvě stě děl, více než polovina pochází ze sbírky Albertiny. Tři díla byla přivezena z Česka: Národní galerie zapůjčila obrazy Praha, Karlův most (1934) a Červené vajíčko (1940), jež je historicko-politickým komentářem mnichovské dohody a následného osudu Československa, obraz London, Chelsea Reach (1957) je ze soukromé sbírky.
V úvodu výstavy je Kokoschka představen jako "Odmítnutý milenec" do kterého malíř promítl svůj nenaplněný vztah k Almě Mahlerové. Její odmítnutí vyhnalo Kokoschku do první světové války.
Osobní výpovědi ve vystavených obrazech střídají politicko-společenské komentáře k Evropě 20. století, v nichž se odráží malířova politická angažovanost. Nechybí ani řada portrétů jeho ženy Oldy či krajinomalby, které Kokoschku proslavily.
Výstava chronologicky rozděluje malířův život do několika období: pobyt v Praze (1934–1938), exil v Londýně (1938–1945), krátká doba, kterou Kokoschka prožil u Ženevského jezera ve švýcarském Villeneuve v sousedství Charlieho Chaplina, návrat do Rakouska a založení Školy vidění v Salcburku (1953–1963). Samostatný sál je také věnovaný umělcově politické angažovanosti.
Pražský exil
Po nástupu k moci označili nacisté Kokoschkovu tvorbu za zvrhlé umění, jeho knihy zabavovali. To se promítlo i do limatu v Rakousku, odkud proto roku 1934 malíř odchází do Prahy. Zkušenost nuceného exilu je počátečním impulzem Kokoschkovy politické angažovanosti, která se postupně promítá do jeho tvorby.
Paul KleeDalší lákadlo V Albertině se koná i retrospektivní výstava Hra forem, jež představuje dílo slavného švýcarského umělce Paula K lee (1879–1940). Klee byl jedním z hlavních představitelů slavné školy avantgardního umění, designu a architektury – německého Bauhausu. K resby, kvaše i grafiky pocházejí ze sbírky Carla Djerassiho, který začal Kleeovo dílo sbírat již před 30 lety. Dnes jeho sbírka čítá více než 65 prací. Výstava trvá do 10. srpna, otevřeno denně 10–18 hod., ve středu 10–21 hod., vstupné 9,50 eura. |
Pražským exilem v letech 1934–1938 také vídeňská výstava začíná. Praha se stává po Vídni malířovým
druhým domovem, důležitou roli hraje nejspíš také jeho vřelé přijetí: už v roce 1935 prezident Masaryk mezinárodně uznávanému malíři uděluje československé občanství.
Během čtyř pražských let umělec maluje četné pohledy na Prahu, Karlův most i Hradčany, do kterých otiskuje chvějivou atmosférou i solitérní pocity zavržence. Praha je pro malíře zásadní i proto, že zde potkává svou budoucí ženu – devatenáctiletou studentku práv Oldu Palkovskou, v které spatřuje nejbližší společnici nejen pro vášnivé diskuse.
Olda propůjčuje Kokoschkovým alegorickým obrazům smyslnost a erotičnost. Po podepsání mnichovské dohody utíkají společně před nacisty do Londýna. V Londýně začíná malířova další životní etapa, již zpočátku doprovází deprese a tvůrčí krize.
Kokoschka nemá ani penny a domnívá se, že celá jeho tvorba byla v Německu, jehož součástí se Rakousko po takzvaném anšlusu stalo, ztracena či zničena.
Teprve pobyt s Oldou v anglické rybářské vesnici Polperro v roce 1939 nese nové povzbuzení – umělec se vrací k akvarelu. Vystavený cyklus šesti pohledů na rybářskou zátoku volně přivádí umělce k technice kresby barevnými tužkami.
Skicáře, do kterých kreslí pastelkami, doprovázejí malíře na cestách dalších třicet let. V rychlých a rytmických tazích je patrná umělcova virtuozita. V roce 1941 si Kokoschka bere Oldu za ženu a o šest let později získává britské občanství.
V 50. a 60. letech podniká s Oldou desítky cest po evropských velkoměstech. Dynamiku měst zachycuje
postupně na velká plátna, jež charakterizuje výrazná barevnost a pastózní způsob malby. Městským scenériím, které působí jako živé, pulzující organismy, i alpským krajinám je věnovaný jeden sál expozice.
Kokoschka si oblíbil Londýn, a tak tu jsou vedle sebe hned tři obrazy britské metropole. Na výstavě nechybí ani řada autoportrétů, které vystihují Kokoschku jako radikálního člověka, který otevřeně kritizoval Hitlera či Mussoliniho, mnichovskou dohodu, bombardování španělské Guerniky i okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.
Současně však tyto autoportréty nesou v sobě jakousi lehkou nadsázku a smysl pro sebeironii. Ta také nejspíš pomohla malíři zvládat těžké životní situace a neztrácet naději.
