Svět je rozlomen mezi světlo a tmu

Svět básní Vladislava Chodaseviče, z jehož tvorby nyní vyšel český výbor Těžká lyra, je rozlomen mezi světlo a tmu, den a noc, slunce a stín. Kontrast černé a bílé nenechává místo odstínům, polostínům či půltónům.

Je to svět vyhraněných protipólů, kde jsou od sebe neslučitelně odtrženy - současně však na sobě závislé - zoufalství a naděje, nebe a peklo, duše a tělo: Má ubohost se duše netýká,/ smysl mých vzlyků duši uniká.

Přitom ale: Jak nemilovat sama sebe,/ nevzhledný džbán, co pevný není?

Všemu navzdory
Pro poetiku ruského básníka, kritika, esejisty a memoáristy Vladislava Felicianoviče Chodaseviče (1886-1939) byl rozhodující odklon od doznívajícího symbolismu s jeho přebujelou vágní metaforikou a distance vůči avantgardě, zejména futurismu.

Spřízněn se cítil spíše s básníky ruského klasicismu, hlavně s Puškinem. Některé verše zase připomínají nálady evropského romantismu 19. století.

Vladislav Chodasevič byl po matce Žid, po otci Polák. Jeho biografii, postoje a literární záliby utvářely i další skutečnosti: ruská revoluce, která rozkládala starý hodnotový systém, kulturu a tradici a chtěla svět vystavět znovu, od nuly; posléze emigrace, vedoucí přes Berlín (1922-1924) a Sorrento (1924-1925) do Paříže.

Prolnutí těchto okamžiků předznamenalo Chodasevičův základní životní pocit - pocit samoty a křehkosti života.

Prožitek vykořeněnosti byl daný jednak odmítavým postojem vůči všem skupinovým literárním hnutím, především pak rozhodnutím žít v exilu.

Všemu navzdory se Chodasevič stal hlasatelem konzervatismu, zastáncem křesťanské kulturní tradice a v emigraci hledal zvláštní poslání - nenechat se donutit k mlčení a "do hloubky prožít svou vlastní tragédii".

Tomuto cíli dostál; vytvořil básně temných tónů, svodů smrti a skepse. Jeho převážně rýmovaná, strofická poezie se vyhýbá formálním experimentům i bohatým metaforám, má až prozaizovaný výraz, schopný zachytit mikropříběh na minimální ploše.

Přichází temnota
Svazek Těžká lyra je výborem ze sbírek Šťastný domek (1914), Cestou zrna (1920), Těžká lyra (1922), napsaných v Rusku, z exilové Evropské noci (1927) a z esejů, které mají své těžiště v tvorbě za hranicemi Ruska.

Nejde o náhodně smetené drobty, nýbrž o prokreslený portrét tvůrce. Překladatelům Petru Borkovcovi (básně) a Miluši Zadražilové (prozaická část) se podařilo představit Chodaseviče promyšleně, celistvě, ač s jasnými akcenty, takže se svazek čte jako souvislý text.

Pro Chodasevičovu tvorbu je klíčový motiv smrti. Vrací se v různých obměnách - ve vizích vlastní smrti, vraždě či v sebevraždě, i v setkání s jejím zakonzervovaným stavem v Pompejích (stať Pompejský děs).

Smrt je podnětem ke vzpomínce na přátele a básníky v knize Nekropol (dva její texty jsou do výboru zařazeny). Stejný motiv zazní v recenzi na knihu Umírání umění, zamýšlející se nad současnou upadající kulturou.

Štít proti této "evropské noci", "nadcházející temnotě" spatřuje autor v obraně klasičnosti, tradice a smyslu. Sem patří statě o Puškinovi, s nímž se cítil spojen "pupeční šňůrou". Patří sem i perzifláž na Majakovského, nazvaná Hřebec s dekoltem, popisující avantgardistu jako "cháma" v literatuře.

Na futuristický experiment, snažící se v textu zbořit kauzální i významové vztahy a vytvořit nový, takzvaný zaumný (to jest nerozumový) jazyk, Chodasevič odpovídá: Ne zaumně, Bože, s rozumem/ jdu mezi svými verši s rýmy/ (...) Řeč, svěřovanou z pokolení/ na pokolení, mám tak rád: / ten křivolaký zákon, klid, / ten ničím nespoutaný let...

Celou tvorbou Vladislava Chodaseviče prochází ještě jedna linie - orfický zpěv, zvuk, schopný proměnit naslouchající i okolní svět. V pozdějších verších se však tento motiv proměňuje a harmonie často podléhá rychleji postupující destrukci.

Zbývá dodat, že kniha je od grafické úpravy až po komentáře publikací, která poskytuje dobrou orientaci v dobovém kontextu, čímž nabízí více možných rovin čtení.