Kristýna Lhotáková

Kristýna Lhotáková | foto: Divadlo Archa

Svět ctí české tanečníky

Co z českého divadla znají ve světě? Dlouhodobou kulturní vývozní devízou jsou loutky, v posledních letech jim však šlape na paty moderní tanec.

V hale přeměněné na divadlo na okraji pařížského parku La Vilette se rozsvěcují světla a publikum propuká v nadšený potlesk. Na scéně děkuje choreografka Kristýna Lhotáková a tři neprofesionální tanečníci, muži kolem padesáti let.

Až na jednoho z nich, Martina Bergmana, který do inscenace Kristýny Lhotákové a Ladislava Soukupa Osoby a obsazení naskočil teprve nedávno, jsou všichni na úspěch před zahraničním publikem zvyklí.

Klaněli se například již v Irsku, Mexiku, Brazílii či Německu. Diář dvojice Lhotáková-Soukup je až do konce roku plný termínů na zahraniční vystoupení. Čeští tanečníci a choreografové se definitivně prosazují v cizině.

Činohra venku netáhne
Příčin, proč se za hranice jen zřídka vyváží například činohra, je několik: vedle jazykové bariéry a vysokých nákladů na dopravu výjezdy brzdí i repertoárový systém, který neumožňuje, aby scéna opustila s nazkoušeným kusem domácí divadlo a vyrazila na několikaměsíční turné. „Tanečníci nemají kotvu stálé scény,“ říká Jana Návratová z Divadelního ústavu, instituce, která má při exportu českého divadla do zahraničí nezastupitelnou úlohu.

Dalším důvodem je pak to, že o českou činohru není za humny příliš zájem - o tanec ano. Podle Návratové, která problematiku navíc sleduje jako šéfredaktorka časopisu Taneční zóna, je právě současný tanec divadlem budoucnosti.

„Ačkoli v české společnosti se pohybuje na okraji zájmu, v cizině je tomu právě naopak. Tanec je jedním z nejprogresivnějších žánrů, jako houba nasává všechny zajímavé podněty z moderního umění a originálně je zpracovává. Česká taneční scéna je nadto ohromně zajímavá, protože díky krátké historii postrádá určitou machu západního tance, má středoevropský originální duch,“ uvažuje Návratová.

Pro choreografy nebývají začátky úplně snadné, přestože někdy může stačit jedno úspěšné hostování na kvalitním festivalu k spuštění laviny nabídek. „Zvědavost na soubory z bývalých satelitních zemí Sovětského svazu opadla již dávno. Zažili jsme rok, kdy se jezdilo snadněji, ale to už je deset let, “ říká Lhotáková.

Festivaly dnes daleko více zajímá, zda umělec přijde s originálním a dobře zpracovaným tématem. Právě Lhotáková v tandemu s režisérem Soukupem patří k těm, kteří na poli divadla reprezentují Českou republiku nejčastěji a zamířili i mimo Evropu, do USA, Latinské Ameriky či Austrálie.

„Kristýna a Ladislav vytvářejí velmi autentická představení, dovedou skvěle postihnout společenské jevy i jemné lidské záležitosti,“ popisuje Návratová. Lhotáková se Soukupem své práce označují jako taneční dokument. Vybírají si sociální témata a rádi pracují s amatéry bez tanečního vzdělání.

Sólo projekt Kristýny Lhotákové Venuše s Rubikovou kostkou se zaměřila na anorektické dívky, v Otázce pro příští rok měla hlavní úlohu bezmála osmdesátiletá dáma, zatím poslední kus Osoby a obsazení reflektuje životní postoje a sny padesátníků.

Živořící tanečníci?
„Často se setkávám s názorem, že ven jezdí ten, kdo si udělá dobré známosti. Není to ovšem jen o kontaktech. Taneční scéna funguje trochu jako otevřený trh, který sledují dobře informovaní odborníci, festivaloví dramaturgové,“ soudí Soukup. Ani ti však nemají zcela volnou ruku.

„Dramaturgové často musí přistoupit ke kompromisu a pozvat spíše soubor, na jehož účast přispěje některá z domovských institucí. Například díky podpoře Britské rady vyráží hrát ven tolik britských souborů, zatímco třeba na Rusy skoro nenarazíte,“ upozorňuje Soukup, podle nějž právě nedostatečný přísun financí brzdí i české výjezdy.

Honoráře z festivalů také umělce často živí, podle řady tanečníků tak příjmy ze zahraničních vystoupení suplují roli státu. „Každé dva roky musíte vytvořit představení a doufat, že se tématem trefíte do dramaturgie festivalů. Dlouhodobá podpora by byla pro tvorbu daleko výhodnější,“ míní Soukup.

Návratová vidí ještě jedno nebezpečí. „Talenty odcházejí natrvalo z republiky. Není se co divit, když se tanečník volbou svého povolání odsuzuje k tomu, aby živořil,“ konstatuje Návratová.

„Za skutečný úspěch českého tance bych považoval, kdyby stát poskytoval nejen jednorázové granty, ale i dlouholetou podporu kvalitním skupinám. Značný tok peněz proudí do divadel s oddechovou a bulvární produkcí. Nic proti nim, ale mimo českou kotlinu nemají šanci. Jméno české kultuře ve světě dělá výtvarné umění, v menší míře film a právě tanec,“ dodává Soukup.