RECENZE: Spíš o Jelcinovi. Nač Svědkové Putinovi čekali skoro dvacet let?

Film Svědkové Putinovi má tři vady: je podjatý, je starý a v rozporu s názvem více než o Vladimiru Putinovi vypráví o Borisi Jelcinovi.

Ovšem poslední kaz se obrací v klad, protože důvěrný pohled do Jelcinovy rodiny obsahuje zajímavý vývoj od nadšení pro prezidentova nástupce až po první pochybnost.

Od počátku je nasnadě, co si o Putinovi myslí režisér Vitalij Manskij, ukrajinský rodák s ruským občanstvím, který snímek točil v emigraci v Lotyšsku za spolupráce se Švýcarskem a Českem.

Při předávání moci v Rusku na Silvestra 1999 snímá vlastní rodinu včetně právem znechucené dcerky ve vaně, nutí k vyjádření svou manželku: „Na Jelcina ještě budeme vzpomínat jako na šťastné období,“ a také z režisérova osobního komentáře čiší: My to tušili, čekali, věděli.

Ovšem průvodní slovo vzniklo až dodatečně, zatímco záběry pocházejí z doby, kdy právě Manskij točil Putinovu předvolební kampaň, o níž sám tvrdí, že vlastně neexistovala: „Neměl reklamní spoty, nechodil do televizních debat, jen jezdil do regionů.“

Svědkové Putinovi

50 %

Lotyšsko / Švýcarsko / Česko, 2018, 102 min

Režie: Vitalij Manskij

Scénář: Vitalij Manskij

Hrají: Vladimir Putin, Michail Sergejevič Gorbačov, Vitalij Manskij (vyp.), Boris Jelcin (a.z.)

Kinobox: 63 %

IMDb: 7.0

S každým záběrem se pak vnucuje otázka, proč autor materiál oprášil teprve po bezmála dvaceti letech. Navíc neobsahuje nic výbušného, snad kromě Manského debaty s Putinem o národní hymně a jmenné statistiky, kdo z volebního štábu nového vůdce přešel brzy k opozici.

Přesto mají Svědkové Putinovi silnou dokumentární hodnotu. Týká se Jelcina, až dojemného rodinného monarchy, kterému do rituálních přípitků k novému roku zábavně žvatlá malý vnuk.

V rozmezí jediného roku je na Jelcinovi znát úleva, že předal žezlo, naděje v nástupce, jehož sám vybral, rozpaky, proč mu jeho kůň po vyhraných volbách nebere telefon, a nakonec hořkost, když musí uznat, že je Putin „narudlý“.