Slova McEwana, která přičinil do katalogu britské verze výstavy Doma a v cizině, se však Parrových fotek zmocňují výstižně: "Sami sebe jsme vydělili z přírodního světa (jakoby říkají výjimečné Parrovy snímky), a přece ten svět žádostivě potřebujeme. Nechápeme, co jsme zač a co chceme. O naší historii nevíme tak-řka nic a žádnou skvělou budoucnost před sebou nevidíme. Jsme neklidní, nudíme se, tak snadno ve vleku osudu, pohřbíme zaživa sebe nebo naše děti pod vlastními odpadky. Ale i tak, naše frustrace a nevyslovené touhy nás činí zoufale komickými a naskrz lidskými."
Fotíte na střední formát, tedy žádnou malou krabičkou. Snímky často přisvěcujete bleskem a odhadem měříte něco málo pod sto devadesát. Nejste zrovna prototyp "neviditelného" fotodokumentaristy. Nenarazíte občas?
Pravda je, že se nemohu a ani nechci skrývat. Ale neměl jsem zatím žádné problémy. Fotím obyčejné, všední situace. A když přesto někomu vadíte, nemusí ani nic říkat, vycítíte, vypozorujete z jeho chování, že teď není čas stisknout spoušť. Taky by to sotva byla dobrá fotka.
Pro fotografované jste nejspíš podivín snímající nudu.
Přitom dobře víte, v jakém světle je vaše fotky odhalí. Necítíte se někdy hloupě, jako svého druhu paparazzo?
Jak připadám já jim, to nemohu soudit. A asi bych neuměl vysvětlit, kdyby se mne zeptali, proč fotím to, co fotím. Často sám nevím. Ale máte pravdu, že v mé práci je určitá dávka voyerismu, příživnictví. Jako v celé fotografii, jenže mnozí fotografové to neradi slyší. Já se k tomu přiznávám a je mi dobře, jako bych vylezl ze skříně.
Pokud však již mluvíme o bezprostřední reakci okolí, dělám i televizní dokumenty, kde musíte sami vybízet druhou stranu k rozhovoru, k odpovědím.
A díky tomu je to skoro zajímavější než focení.
Televize? Podle vás není hrobníkem fotografie?
Vůbec ne, televize a fotografie se doplňují. Mne televizní práce - točím dokumenty pro BBC fascinuje. Je složitější než fotografování. I proto mne přitahuje, rád se zkouším nesnadnými úlohami.
Patří k nim i práce pro reklamní agentury, kterou vám někteří kritici, ale i kolegové vyčítají? Ostatně ani jako člen agentury Magnum byste se podle regulí neměl s reklamou zaplétat.
Některé lidi štve, že si reklama vybrala pár mých věcí. Mně to lichotí. Nejen pro finanční stránku věci, ale také proto, že reklama, je-li dobrá, představuje chytrý a zajímavý byznys. A skutečnost, že mé věci se někomu mohou zdát takto přístupné a sdělné, mě těší i z estetického hlediska. Srdcem jsem populista, záleží mi na tom, aby má práce oslovila nejen fotografickou veřejnost. Být součástí reklamního byznysu - to je pro mne dobrá zpráva.
Byla snaha po srozumitelném výrazu i součástí někdejšího rozhodnutí přejít z černobílé fotografie na barevnou?
To je zajímavé, nejste jediný, kdo v Praze stáčí diskusi na téma černobílé a barevné fotografie. V Británii tyhle debaty dávno patří historii, už by snad ani nikoho nenapadlo se mne na to ptát, je to prostě passé. Já jsem na barvu přešel před lety, zdálo se mi, že pokud chci fotograficky ukazovat moderní svět, pak je zcela přirozené použít barevnou fotku. Proti černobílé vůbec nic nemám, ale pro má témata, pro věci, myšlenky, jež chci fotkou říkat, pro své příběhy, fikci, již vytvářím, tak pro to bych si s černobílou fotkou nevystačil.
Mluvíte o fikci, ale jste řazen mezi dokumentaristy.
Tvůrci si na kategorie potrpí méně než kritici a teoretici.
O svých pracích neuvažuji a nemluvím jako o dokumentech.
Dokument má být přímým záznamem daného místa v daném čase, mne však zajímá subjektivní interpretace světa. Chcete-li, přirovnám své fotografie k románu. Je to vymyšlené dílo, založené na reálném základě.
Na vašich fotkách se neděje nic prvoplánově strašlivého.
Ale k pocitu, že svět je báječné místo k narození, mají dost daleko. Ta všední ošklivost je nepříjemně vtíravá.
Snažím se do fotografií zhustit protichůdné stránky tohoto světa.
Není to ani jeho oslava, ani jednoznačná kritika. Já jsem spíše optimisticky založený člověk, ale když začnete přemýšlet o tom, co se kolem nás děje, tak se nemůžete vyhnout určité depresi, pocitu zmaru. Myslím, že tento moderní rozpor cítíme všichni, a já se ten pocit snažím vyjádřit.
Soustřeďujete se přitom na anglickou střední třídu, na její rituály, usedlost, nudu. Čerpáte z vlastní zkušenosti?
Určitě. Pocházím z typické střední třídy a vyrůstal jsem v neuvěřitelně nudném předměstí Londýna. Fantasticky nudném tak, že to vlastně bylo až zábavné.
A když to již dávno není konflikt mezi černobílou fotografií a barvou, co jsou aktuální témata britského, světového přemýšlení o fotografii?
Lidé myslím pochopili, že fotografie nežije jen na výstavách a na stránkách obrazových časopisů. Hranice mezi uměním a obchodem mizí. Jeden snímek se může uplatnit v různých žánrech; fotografie je stále více přijímána jako určitá kulturní idea. A to je skutečně otázka posledních deseti let. Lidé poznali, že fotografie reprezentuje širší kulturní téma.
Fenomén fotografie se tím tedy posiluje, ale má tím i větší zodpovědnost. Přinášet snímky, které míří na soudobé náměty, nové myšlenky. Není to jednoduchá role, mnozí tvůrci jsou zaujatí sebou, nostalgičtí, lnou k věcem, které mizí. Podle mne však fotografie musí zachytit, jak se svět mění, ne jen lamentovat a ukazovat, že cosi nenávratně mizí
Fotíte na střední formát, tedy žádnou malou krabičkou. Snímky často přisvěcujete bleskem a odhadem měříte něco málo pod sto devadesát. Nejste zrovna prototyp "neviditelného" fotodokumentaristy. Nenarazíte občas?
Pravda je, že se nemohu a ani nechci skrývat. Ale neměl jsem zatím žádné problémy. Fotím obyčejné, všední situace. A když přesto někomu vadíte, nemusí ani nic říkat, vycítíte, vypozorujete z jeho chování, že teď není čas stisknout spoušť. Taky by to sotva byla dobrá fotka.
Pro fotografované jste nejspíš podivín snímající nudu.
Přitom dobře víte, v jakém světle je vaše fotky odhalí. Necítíte se někdy hloupě, jako svého druhu paparazzo?
Jak připadám já jim, to nemohu soudit. A asi bych neuměl vysvětlit, kdyby se mne zeptali, proč fotím to, co fotím. Často sám nevím. Ale máte pravdu, že v mé práci je určitá dávka voyerismu, příživnictví. Jako v celé fotografii, jenže mnozí fotografové to neradi slyší. Já se k tomu přiznávám a je mi dobře, jako bych vylezl ze skříně.
Pokud však již mluvíme o bezprostřední reakci okolí, dělám i televizní dokumenty, kde musíte sami vybízet druhou stranu k rozhovoru, k odpovědím.
A díky tomu je to skoro zajímavější než focení.
Televize? Podle vás není hrobníkem fotografie?
Vůbec ne, televize a fotografie se doplňují. Mne televizní práce - točím dokumenty pro BBC fascinuje. Je složitější než fotografování. I proto mne přitahuje, rád se zkouším nesnadnými úlohami.
Patří k nim i práce pro reklamní agentury, kterou vám někteří kritici, ale i kolegové vyčítají? Ostatně ani jako člen agentury Magnum byste se podle regulí neměl s reklamou zaplétat.
Některé lidi štve, že si reklama vybrala pár mých věcí. Mně to lichotí. Nejen pro finanční stránku věci, ale také proto, že reklama, je-li dobrá, představuje chytrý a zajímavý byznys. A skutečnost, že mé věci se někomu mohou zdát takto přístupné a sdělné, mě těší i z estetického hlediska. Srdcem jsem populista, záleží mi na tom, aby má práce oslovila nejen fotografickou veřejnost. Být součástí reklamního byznysu - to je pro mne dobrá zpráva.
Byla snaha po srozumitelném výrazu i součástí někdejšího rozhodnutí přejít z černobílé fotografie na barevnou?
To je zajímavé, nejste jediný, kdo v Praze stáčí diskusi na téma černobílé a barevné fotografie. V Británii tyhle debaty dávno patří historii, už by snad ani nikoho nenapadlo se mne na to ptát, je to prostě passé. Já jsem na barvu přešel před lety, zdálo se mi, že pokud chci fotograficky ukazovat moderní svět, pak je zcela přirozené použít barevnou fotku. Proti černobílé vůbec nic nemám, ale pro má témata, pro věci, myšlenky, jež chci fotkou říkat, pro své příběhy, fikci, již vytvářím, tak pro to bych si s černobílou fotkou nevystačil.
Mluvíte o fikci, ale jste řazen mezi dokumentaristy.
Tvůrci si na kategorie potrpí méně než kritici a teoretici.
O svých pracích neuvažuji a nemluvím jako o dokumentech.
Dokument má být přímým záznamem daného místa v daném čase, mne však zajímá subjektivní interpretace světa. Chcete-li, přirovnám své fotografie k románu. Je to vymyšlené dílo, založené na reálném základě.
Na vašich fotkách se neděje nic prvoplánově strašlivého.
Ale k pocitu, že svět je báječné místo k narození, mají dost daleko. Ta všední ošklivost je nepříjemně vtíravá.
Snažím se do fotografií zhustit protichůdné stránky tohoto světa.
Není to ani jeho oslava, ani jednoznačná kritika. Já jsem spíše optimisticky založený člověk, ale když začnete přemýšlet o tom, co se kolem nás děje, tak se nemůžete vyhnout určité depresi, pocitu zmaru. Myslím, že tento moderní rozpor cítíme všichni, a já se ten pocit snažím vyjádřit.
Soustřeďujete se přitom na anglickou střední třídu, na její rituály, usedlost, nudu. Čerpáte z vlastní zkušenosti?
Určitě. Pocházím z typické střední třídy a vyrůstal jsem v neuvěřitelně nudném předměstí Londýna. Fantasticky nudném tak, že to vlastně bylo až zábavné.
A když to již dávno není konflikt mezi černobílou fotografií a barvou, co jsou aktuální témata britského, světového přemýšlení o fotografii?
Lidé myslím pochopili, že fotografie nežije jen na výstavách a na stránkách obrazových časopisů. Hranice mezi uměním a obchodem mizí. Jeden snímek se může uplatnit v různých žánrech; fotografie je stále více přijímána jako určitá kulturní idea. A to je skutečně otázka posledních deseti let. Lidé poznali, že fotografie reprezentuje širší kulturní téma.
Fenomén fotografie se tím tedy posiluje, ale má tím i větší zodpovědnost. Přinášet snímky, které míří na soudobé náměty, nové myšlenky. Není to jednoduchá role, mnozí tvůrci jsou zaujatí sebou, nostalgičtí, lnou k věcem, které mizí. Podle mne však fotografie musí zachytit, jak se svět mění, ne jen lamentovat a ukazovat, že cosi nenávratně mizí
