Scenáristka Svateb v Benátkách Lucie Konečná psala i Ordinaci, Ententýky či Obchoďák, režisér Ján Sebechlebský vedle Ordinace točil třeba První krok. Za stejný výraz novinky však nemohou, zjevně plnili zakázku a objednávka určitě nezněla - dodejte originální, moderní a provokativní seriál jako Okresní přebor či Čtvrtá hvězda.
Pravda, úvodní scéna první epizody, v níž z nevěsty strhají hořící šaty, originální je, ale jen předstírá drama tam, kde o nic nejde.
Leporelo figurek kolem maloměstského svatebního salonu střídá nazdobenost se sousedskou pospolitostí jako z Náměstíčka; lékaře tu zastupuje aspoň zubař; sociální linii zahraniční dělníci jako v Ulici a Náves děda na traktoru. Pokud se všichni sejdou nad pečeným králíkem u velkého selského stolu, nezdárný syn, průměrný herec propadlý karbanu, žebrá o peníze, místo aby obdělával rodnou hroudu. Děti shánějí internet, maminka laškuje se svým milým v seně, a když jdou svorně na hercovo zájezdové představení, záměrná divadelní šmíra je od té nezamýšlené seriálové skoro k nerozeznání.
Tramvaj do stanice Láska
Hlavní hrdinka nosí podobnou svatozář jako její předchůdkyně z Pojišťovny štěstí: coby samoživitelka hýčká svá dvojčata i zákazníky salonu - na rozdíl od jeho ziskuchtivé spolumajitelky. Taktéž oddaně miluje, pohříchu ženáče, který slibuje, že se rozvede, ale nedokáže to. Pročež dojde na vzlyky, trhání fotografií, banality "já už takhle dál nemůžu" i na prznění mateřštiny ve výrocích typu "láska není o vzhledu, ale o citech".
Postupně člověk přestane vnímat, že se postavy chovají pubertálně, protože čas se tady vůbec vymyká pravidlům, ospale žvatlavé tempo vypadá tak na 70. léta, ač se hrdinka tváří novodobě uštvaně.
V druhém dílu svitne kratičká marná naděje na "seriál v seriálu" Tramvaj do stanice Láska, který točí zhrzený herec. Škoda, že motiv rychle zmizí: žánrová sebeparodie by snad povolila nadsázku, jež Svatbám v Benátkách zoufale chybí. Podle dvou dílů soudě nás čeká jen další zbytečná výplň večerů.