Švandrlík: Na zahradě mě pracovat nebaví, tak píšu

I kdyby Miloslav Švandrlík nenapsal nic jiného než Černé barony, stačilo by to, aby se stal jedním z našich nejznámějších spisovatelů. Když v roce 1953 nastupoval povinnou vojenskou službu, asi netušil, že příhody, které prožije, ho v knižní podobě, zamaskovaného za vojína Kefalína, učiní slavným. A řečeno slovy majora Terazkyho: „Čo bolo, to bolo.“ Terazky má Švandrlík na krku sedmdesátku.

Přestože sám sebe označuje za dědka, je stále produktivním spisovatelem. Každý rok mu vyjdou dva nebo tři nové romány, což komentuje s typickým humorem: „A co jiného mám dělat? Práce na zahrádce mě nebaví, daleko nedojdu, takže píšu. Nápadů na knížky mám pořád dost.“ Spisovatelská dráha původně nebyla jeho snem, tím bylo herectví. V roce 1951 nastoupil na DAMU, ale po půl roce studia herectví přešel na režii. Další pokus o přestup, tentokrát na FAMU, se mu nezdařil a v roce 1953 musel narukovat.

Nezatrpkl. „Služba vlasti“ se mu stala inspirací a z mnohdy ponižujících situací na vojně dokázal vytěžit humoristickou knihu, jejímiž hlavními hrdiny se stali pétépáci, tedy příslušníci pomocných technických praporů . Román Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky vyšel v roce 1969 a v období normalizace autorovi přivodil velké problémy.

Švandrlík, který brzy po vojně zůstal na volné noze a živil se psaním povídek a fejetonů pro noviny a časopisy, nesměl náhle publikovat s výjimkou Dikobrazu. Přispívání do tohoto humoristického časopisu bylo skoro celá sedmdesátá léta jeho jediným živobytím. Vysypal za ten čas z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem - Nepraktou. Společně s ním také asi rok vystupoval ve společných estrádách.

Problémy mu Černí baroni přinesli i po revoluci. Někteří někdejší nositelé černých výložek najednou poukazovali na to, že na vojně sloužil u Technického praporu, a nikoli u PTP, a vyčítali mu, že osudy pétépáků ve svém románu zlehčuje. „Já to chápu,“ říká Švandrlík, „když některým z nich říkali na úřadech - Prosím vás, za co chcete odškodnění, vždyť to byla sranda, my jsme četli Švandrlíka - to se pochopitelně naštvali.“

Švandrlík patří k nejčtenějším polistopadovým literátům a na tom nic nemění skutečnost, že z hlediska písemnictví řečeného krásného a velkého tu máme vesměs co činit „jen“ s veselým čtením zahrnujícím rozpustilé historky pro teenagery nebo nenáročné knížky pro chvíle pohody.

Psaní však považuje spíš za nutnost než za koníčka. Tím mu je například sbírání zvonků a zvonečků, kterých má kolem tří stovek. Také rád jí, a zatímco při požívání alkoholu se vždy snažil zachovat míru, v jídle se nikdy příliš neomezoval. Důkazem je ostatně i jeho postava, kterou mohou obyvatelé pražského Chodova, kam se Švandrlík v roce 1936 coby čtyřletý kluk přistěhoval, jen těžko přehlédnout. Z domova však vychází málo, před několika lety ovdověl a nyní si jen čas od času vyrazí s přítelkyní, výtvarnicí Jarmilou Růžičkovou, do některé z chodovských restaurací.

Starousedlíka Švandrlíka chovají sousedé ve veliké vážnosti. Dokonce při komunálních volbách v roce 1998, kdy se nechal zapsat na nevolitelné místo, aby podpořil nezávislého kandidáta, vynesly ho preferenční hlasy do čela. Měl tehdy co dělat, aby se z toho vyzul.

Spisovatel Miloslav Švandrlík.