Vypravěčem díla, které autor na záložce charakterizuje jako "celkem normální milostný příběh celkem normálních lidí", je hlavní hrdina, Bohumil Kvasnička. Kvůli své manželce Anně, na svoji obhajobu, na důkaz, že z její strany není sebemenší důvod se žárlivě sžírat, Bohumil vzpomíná na to, co se dělo před šesti lety. Tenkrát, jako jedenadvacetiletý student, nějaký čas žil se Soňou Bojerovou.
Soňa se nyní znenadání objevila na pohřbu otce Anny a nepříjemně ji tím zasáhla. "Ta historka se skládala z podrobností. Nečekej, že se o mně dozvíš něco obzvlášť zajímavého, že Ti, jak je v kraji zvykem, něco nesmlouvavě odhalím. Hádejme!" předesílá Bohumil.
Soňa žila ve vile v brněnském Králově Poli, pod knutou svého otce, profesora Bojera.
Téměř detektivně dramatický skon tohoto despotického, již smrtelně nemocného levicového intelektuála je pak tečkou za "zasvěcovací" epizodou, jíž prošel do té doby nezkušený, nepopsaný Bohumil.
Vypravěč doufá, že jeho vzpomínání bude "trpělivé", a myslí tím poctivé, důkladné, pokud možno nic nesmlčující. Tuto snahu mu neupřeme, ale zde také naše vstřícnost končí.
Zahušťování, vrstvení časových rovin, kumulování a prolínání hlasů různých postav do jednotlivých replik a úmorné vypisování oněch "podrobností" příběh komplikují, aniž by jej významově prohlubovaly a zmnožovaly. Velmi málo prostupná vyprávěcí krusta postavy svírá a znehybňuje; nemůžeme se "do" nich dostat, ačkoliv prokazatelným autorským záměrem bylo právě porozumění tomu, co se uvnitř nich děje. Zjišťování a ujišťování vypravěče, že o šest let starší, zkušenější Soňa s ním tehdy manipulovala, s chladem autoterapeuta jej využila pro hojení momentálních osobních svízelů, je toliko konstatováním, které můžeme vzít na vědomí, ale důkazní "předměty" chybějí. Nepřesvědčivost ústící v deklarativnost je přítomna v Hodince profesora Bojera i jinak: Švanda využíval dobově aktuálních výrazových postupů ("otřel" se tu například o poetiku tzv. nového románu), ale jako by si nebyl úplně jist, že mu to umožní říci vše, co považoval za důležité. Nejspíš proto v závěru prózy přejde - po několika předchozích náznacích - k esejisticky přímočarému doříkávání významů a již tak vratkou statiku novely ještě vážněji naruší.
Pavel Švanda zmiňuje, že vydání v Československém spisovateli kdysi podporoval Jan Lopatka. To je pravda - viz lektorský posudek, který kritik sepsal 5. června 1970 (přetištěn je v knize Předpoklady tvorby, ČS 1991). Konstatuje v něm "jemnost v pocitu i výrazu"; ovšem také "nežádoucí retardaci", snahu "slovně potvrdit, doložit a reduplikovat některé momenty, které by měly mluvit samy za sebe". Tento retardační pocit, pocit z nadbytečného prodlévaní a zmnožování, po osmadvaceti letech zesílil až k nesnesení.
Avšak nelze to v celém rozsahu přičítat Švandovi. V naší době, v 90. letech, počínají blednout četná, i mnohem nespornější literární či filmová díla 60. let. Pokus o odpověď na otázku Proč? překračuje možnosti této recenze. Každopádně se v těchto zjištěních - kdy náhle nerozumíme, čím nás dotyčný opus dříve tak uchvacoval - projevuje různost vnímání a prožívaní tehdy a nyní.
Pavel Švanda: Hodinka profesora Bojera. Atlantis, Brno 1998, 136 stran, náklad a cena neuvedeny.