Je to učiněná nádhera, ale taky nekonečná škoda – totiž fakt, že to nejlepší z filmu Divoké vlny se odehraje hned na začátku.
„Dokumentární“ štáb v úvodu natáčí rozhovor s mladým tučňákem, kterého hodlá doprovázet na jeho první surfařský šampionát, a hrdinovy zpovědi prokládá „archivy“ z dějin surfu: starými kresbami, černobílými trhanými záběry, prvními barevnými snímky s vybledlými odstíny. To vše v animované verzi! Zdá se až neuvěřitelné, jaká kouzla současná animace dokáže, když má po ruce nápad s velkým N.
Teenager před kamerou
Nápad Divokých vln tkví v nezvyklé vypravěčské stylizaci, která předkládá jinak tuctovou dětskou historku v originálním obalu, spojujícím prvky dokumentu, reality show a sportovních přenosů.
Před kamerou se rozpačitě culí i silácky šaškuje typický teenager, který chce za každou cenu vypadnout z rodné osady v polární samotě a vydobýt si slávu mistra surfu, protože jinak ho čeká třídění ryb – „a to je vopruz“.
Samozřejmě na cestě za slávou pozná skutečné životní hodnoty, nicméně lehce mravoličný až výchovný příběh o zmoudření odlišuje od podobných filmů právě důsledné uplatňování metody „dokumentu“.
Štáb zpovídá rodinu a sousedy, poté přátele i soupeře hrdiny, přičemž jejich výroky ilustruje s ryze dospělým, někdy černým humorem. Tak třeba kuřecí surfař Joe z Polabí prý jezdil dosud jen „na písáku“ a osud jeho předka se dokresluje reklamou na šest lahodných kousků...
Hru na sportovní televizní kanál film dodržuje včetně znělek, upoutávek, podtitulků, přímých vstupů, hantýrky sportovních komentátorů. V dějišti mistrovství zachycuje krásky, reklamy, květiny, pohoštění, autogramiády, mediální cirkus, zkrátka věrný a v animované nadsázce zábavný obraz, jako by štáb tučňáčí stanice točil v depu formule 1.
Půjčují si od Aut
Animace vody, kterou si už vyzkoušela řada děl v čele s hitem Hledá se Nemo, opětovně uchvacuje, navíc však těží z odlišnosti pohledu – ve vlnách i pod hladinou se totiž obraz chová, jako by byl zachycen čistě reportážní, nepřipravenou kamerou. Díky tomu animovaný film, což vypadá k nevíře, vyzařuje nakažlivou radost ze surfování včetně nepřenosného pocitu svobody.
Bohužel sílu zážitku naleptává slabá historka, v podstatě odvozená od slavných Aut. I tady se mladý závodník zprvu vzepře a pak s úctou svěří legendě žijící v utajení.
I tady najde lásku a přítele plnícího šaškovskou úlohu – kuře Joe po vzoru Johnnyho Deppa v Pirátech z Karibiku 2 směřuje k dvojroli náčelníka i oběda domorodých kanibalů. To je jedna z odboček zpět k tradičnějšímu způsobu vyprávění; druhou zosobňuje laciný humor jinak roztomilých anket se surfařským dorostem.
Rozhodující princip „přímého“ sportovního přenosu se znovu naplní ve finále závodu, jež doprovázejí opakované záběry, vzrušené komentáře a strhující obrazy jízd mezi černými útesy či v téměř svatém vytržení pod obří vlnou.
Bohužel se však dostaví i závěrečné morality. Škoda zbytečných pouček, a nejen jich. Tak výtečný a ojedinělý způsob hry na skutečnost si zasloužil i rovnocenně jedinečný obsah.
