Objeli kus světa, dotkli se vrcholového hudebního showbyznysu, ale také zjistili, jaké to je, když z amerických výšin spadnete po hubě na tvrdou českou zem.
Hype
„Hype je příšerný slovo, to v souvislosti s náma, prosím tě, vůbec nepoužívej,“ říká Kay Buriánek dnes, ale pro to, co se tu kolem Sunshine strhlo před dvěma lety po vydání alba Moonshower And Razorblades, výstižnější slovo nenajdeme.
Teprve s vydáním desky u místní pobočky Universal se kapele dostalo opravdu velkého zájmu médií. Všichni se najednou probrali z několikaleté rezignace a zjistili, že kdysi dávno vznikla v Táboře kapela, která si klidně jezdila po světě a postupně si budovala mezinárodní renomé, jen doma o tom nějak „zapomněla“ dát vědět.
Až díky řízené promo kampani Universalu se strhl humbuk. Lavinový efekt dostal Sunshine až do rotace na Evropě 2 nebo obálku Reflexu, což ale byla pro kapelu, pocházející ze striktně nezávislé hardcore scény, poněkud razantní změna. A stejně tak pro všechny ty, co je znali už před tím a najednou měli pocit, že jim jejich undergroundové hrdiny ukradl velký byznys.
A kapela, mám pocit, poněkud dezorientovaně kroužila mezi oběma tábory. Příklad za všechny - Kay například v rozhovoru pro časopis Živel řekl, že „nepotřebuje dělat blbečka v nějakejch Elle“, aby dal o pár měsíců později poměrně velký rozhovor právě, no jasně, do Elle.
Paranoia
Symbolem tohoto zvláštního období se pak staly dva koncerty v pražském klubu Roxy. Tím prvním byl křest alba začátkem února 2005. Klub praskal ve švech, ale atmosféra byla divná. Z velké části totiž publikum tvořili buď snobové, co měli pocit, že jít na Sunshine je „ prostě trendy“, nebo „řešiči“ s přístupem „tak se nám předveďte, vy zázraci.“
Kapela sice na pódiu ukázala svůj energický standart, ale zároveň působila dojmem, že je ze své nové pozice docela otrávená. A tak se rozhodla koncert v Roxy sotva po měsíci zopakovat. Tentokrát už přišli jen skuteční fanoušci a atmosféra byla x-krát vřelejší, ovšem na druhou stranu si Sunshine neodpustili výkřiky jako „kdo chce jenom čumět, může jít domů“ nebo dokonce „fuck off média, co lžou!“, což, po pravdě, působilo poněkud komicky.
Basák Amák k tomu jako autor „fuck off výroku“ dodává: „To nebylo myšlený v globálu proti médiím, ale na konkrétní lidi, který celej koncert stráví popíjením na baru, ale pak jsou schopný o tom napsat článek na dvě stránky. Ale je jasný, že to už na koncertě v tom zápalu nevysvětlíš.“
To chápu, ale přeci jen působilo zvláštně, že kapela nadává na stav, který ji zároveň vymrštil mezi největší tuzemské hvězdy a dostal je do hlavních časů na festivalech. „Nemyslím, že bysme byli krysy, co by využívaly něco, na co zároveň nadávaj. My byli akorát upřímný, komentovali jsme věci, který jsme komentovat nemuseli a hodně lidí jsme si tak poštvali proti sobě.“
Štěstí Jamese Blunta
Další vývoj událostí byl nečekaný a z dnešního pohledu se může zdát, že to čeští novináři s tolik oblíbenou frází o „nejslavnější české kapele, kterou v Česku nikdo nezná“ poněkud zakřikli. To, že se i ve stém článku o Sunshine nezapomnělo zmínit, jak je paradoxní, že se o téhle kapele u nás nepíše, byla jen legrace.
Mnohem horší bylo, že i s tou závratnou kariérou ve světě, která je měla čekat, se to začalo pěkně blbě zamotávat. Sunshine přitom byli opravdu blízko a nic z toho, co se tehdy o jejich úspěších v zahraničí psalo, nebylo vymyšlené, ani nafouklé.
Skutečně je jako vůbec první kapelu pro svůj label Custard podepsala Linda Perry, bezesporu jedna z nejvlivnějších osob americké pop music (jen pro připomenutí – Get The Party Started od Pink, Beautiful od Christiny a What You´re Waiting For? od Gwen, to všechno je její práce).
Album Moonshower And Razorblades mělo skutečně vyjít v Americe i v Anglii. Kapela skutečně v obou zemích absolvovala desítky promo rozhovorů - jen v Anglii jim to zabralo pět dní v kuse. I přesto to ale nakonec neklaplo. Deska vyšla u nás a v Japonsku (tam se jí prodalo pět až šest tisíc kusů, u nás tři a půl tisíce) a tím to zhaslo. Co se stalo?
Pokračování najdete v březnovém čísle časopisu Filter
