Sundejte ty klapky, žádají Primal Scream

Těžko na současné hudební scéně hledat většího chameleona, než jsou britští Primal Scream. Seskupení kolem zpěváka Bobbyho Gillespieho mění žánry a nálady s každým albem, přičemž zatím největší úspěch sklidilo s tanečně laděným dílkem Screamadelica (1991). Po mnoha dalších stylových přemetech přicházejí Primal Scream s novou deskou Evil Heat - a opět je mnohé jinak.

"Byla by to nuda," odpovídá klávesista Martin Duffy na otázku, co kapelu žene do nových a nových veletočů a experimentů. "Nemůžeme stále opakovat zavedený model, protože by pro nás hudba přestala být zábavou. Takhle nás na každé desce čekají nové výzvy a přitom se samovolně vyvíjíme." Duffy si přitom uvědomuje, že s tímto přístupem jsou na hudební scéně spíše výjimkou. "Většina kapel zůstává u toho, co se osvědčilo, protože nemá odvahu riskovat neúspěch. Možná je to vypočítavost, možná si jen myslí, že právě tohle umějí, v každém případě je mi jich líto. Hudba přece nemá být předvídatelná, neměli bychom lidem servírovat přesně to, co očekávají."

Primal Scream jsou jednou z mála kapel, které se bez obav pouštějí do rockové i do taneční hudby. Obě složky, které stále zůstávají na hudební mapě z větší části odděleny, většinou smíchají a jedna z nich převládá. Na Evil Heat ovšem jako by kapela odměřovala přibližně stejným dílem. "Na každou skladbu se dá tancovat," oponuje klávesista. "Jaká jsou vůbec kritéria pro taneční hudbu? Když má písnička tvrdé kytary, ale zároveň taneční rytmus, jaký je to žánr? Tancovat se dá i na heavy metal. My mícháme to, co nám připadá dobré, a neuvažujeme o tom, pod jaký styl to potom spadne."

Neustálé oddělování rockové a taneční hudby ho velmi zlobí. "Rockeři tvrdí, že nesnáší dance a naopak, a to je nebetyčná zabedněnost. Nám muzikantům tím stavějí hroznou hradbu, protože když nás kritici nějak zaškatulkují, lidé nás automaticky vyřadí ze svého zorného pole, aniž nás slyšeli.

Nedostaneme šanci kvůli nějakým jménům, která nic neznamenají! Když jsme v osmdesátých letech začínali, onálepkovali nás jako dance a bylo velmi obtížné lidi přimět, aby si nás vůbec poslechli, protože ta škatulka byla tehdy velmi negativní. Uplynulo skoro dvacet let a lidi ty klapky pořád nesundali." V kombinování rockové a taneční hudby přitom Duffy vidí budoucnost pop music jako takové. "Proč nevylepšit rockovou písničku moderní technologií? Všechno se dá využít, nebo zneužít a pokrok nejde zastavit. Beatles taky spousta lidí nemohla ze začátku strávit!"

Zahraniční tisk označil Evil Heat za kontroverzní album a Duffymu není úplně jasné z jakých důvodů. "V jedné písničce zpíváme o bombách, jinak v textech žádná problematická témata nenajdete. Že by novinářům připadala na hraně hudba? Těžko říct. Rock býval celý kontroverzní, má to přece v povaze a měl by naše životy okořeňovat. Chodíme do školy a do práce a jaké máme jiné radosti?  Dnes je ale rock úplně bezzubý, tak se snažíme mu dodat alespoň trochu té dřívější šťávy."           

Na albu Evil Heat hostuje bývalý zpěvák Led Zeppelin Robert Plant, ovšem písni The Lord Is My Shotgun nepropůjčil překvapivě svůj stále výtečný hlas - pouze v ní hraje na harmoniku. "Až později mi došlo, že jsme se asi museli zbláznit, když jsme ho nevyužili i jako zpěváka," usmívá se Duffy. "Ale když on na tu harmoniku hraje opravdu skvěle!"

Primal Scream.