Spisovatelé a dramatici Zeyer s Lierem si mezi lety 1883 a 1900 vzájemně vyměnili na stovku dopisů, které jsou v pečlivém uspořádání nejen očekávaným svědectvím Čech konce devatenáctého století, ale i skvělým vhledem do duše dvou citlivých umělců.
Obálka knihy
Vedle cílené exhibice literárního umu a sečtělosti totiž probleskne i jejich opravdová povaha, ve středoškolských učivech už dávno skrytá za nánosy suchých faktů a přehledů děl. „Ale ten náš Bůh má hluché uši a nemilosrdnou pěsť,“ psal třeba Lier Zeyerovi, když se mu svěřoval s těžkostí roku 1884, kdy mu zemřela matka i žena. „Pohlížím z okna a vidím, jak se tiše, hustě, ustavičně sype sníh celou šířkou špinavého nebe, sychravým vzduchem na blátivou zem. Týž sníh, který byl včera, předevčírem a bude zítra zas. Je to umírání, a člověku teskno až běda,“ filozofuje temně Lier o dopis dále.
Nešlo však jen o posmutnělé litanie, Lier se hned v dalším dopise Zeyerovi opírá do „banalních touristů od San Francisco až po Kazaň“, když se ho ptá na pocity z Říma.
Jan Lier v portrétu Jana Vilímka
„Takového psa bychom měli ne zastřelit, ale klackem zabít, když si troufá naším jménem se tak prostituovat,“ ulevuje si pak Zeyer jinde, když hodnotí autora článku obhajujícího stavbu pomníku maršálu Radeckému ve Vídni. Samotné rakušáctví pak Zeyer přirovnává dokonce k syfilidě. U Zeyera vůbec domicily dopisů opisují zajímavý okruh, zpočátku psal Lierovi ze svých mnohých cest, později pak většinou již jen ze svých azylů v jihočeských Vodňanech či na zámku v Lužanech. U Liera je pak zajímavé sledovat jeho boj s nepříliš naplněnými uměleckými ambicemi, který pak zcela překryje přijetí místa dramaturga Národního divadla.
Knihu vedle přehledně seřazené korespondence doplňuje i bohatá obrazová příloha ukazující rozevlátý rukopis obou umělců a dále ji ozvláštňují vydařené ilustrace Petra Štefka či velice vkusně pojatá obálka. Institut umění - Divadelní ústav novinkou zahajuje novou ediční řadu Nota bene.
