Stuart A. Staples

Stuart A. Staples | foto: 10:15 Promotion

Stuart Staples a spol. hýřili elegancí

Kdyby měly být všechny letošní koncerty tak povedené jako ten, který v neděli předvedl v Paláci Akropolis předák Tindersticks, čeká nás dobrý rok.

V půl osmé to pravda vypadalo, jako by všichni šli do Abatonu na Syny Mannheimu, nebo v přilehlé nálevně sledovali, jak se FC Barcelona morduje s Celtou Vigo. Sál Akropole zel prázdnotou, jako by neměl za chvíli hostit staré známé. Nejeden přítomný poukazoval na mastné vstupné a soudil, že takovou ostudu si snad staří známí nezaslouží.
 
Než Vašek Havelka vulgo selFbrush důstojně odehrál úlohu ohříváčku, zaplnil se sál více než způli. Z Vaška Havelky se stává „písničkář nového typu pod penzí“, o kterém se ve společnosti sluší hovořit uznale, aby se jeden neznemožnil.

Naštěstí jeho písničky obstojí i bez podobných berlí. A aktuální obsazení proměnlivého ansámblu zahání občasnou skepsi z jeho sólových vystoupení: kombinace houslí a steel kytary způsobuje, že jsou to písně krev a mlíko.
 
O půl deváté bylo naštěstí jakžtakž plno. Na pódium se volným krokem dobralo šest pánů a zaujalo palebné pozice. Tindersticks dodali polovinu týmu (Staples, klávesista David Boulter a kytarista Neil Fraser, známý kukuč z obálky druhého alba skupiny), klíčové postavy však pocházejí z té druhé půlky.

Za prvé protřelý bubeník Thomas Belhom, jehož vervní bubnování dodávalo kapele žádoucí švih a odpich. A za druhé Terry Edwards, kořenící její zvuk bassaxofonem a trubkou: zvláště sax působil ve spojení se Staplesovou akustickou kytarou velmi pikantně. Hra celého bandu pak hýřila lehkostí a nedbalou elegancí.
 
Staples a spol. rozdělili položky vystoupení mezi obě sólová alba. Nástup, který skoro kopíroval dvojku Leaving Songs, byl záviděníhodný. První vrcholný okamžik přišel záhy v odpichové Which Way The Wind: kapela připomínala lyžaře, který se rozhodne vzít sjezdovku šusem.

Někde kolem tklivé Marseilles Sunshine z prvního alba se začali trochu utápět v pomalých písničkách, ale vzpamatovali se včas.
 
Oddané publikum znalé věci se nakonec dočkalo malého moučníku. V prvním ze dvou přídavků se dostavil Staples sám a nečekaně odehrál Tiny Tears, klasický doják z druhého alba Tindersticks.
 
Před koncertem brousila ve foyer slečna z TV Óčko, přikládala odchyceným divákům k ústům mikrofon a tázala se jich, která hudba je zaručeně rozpláče. Být osloven, krčil bych rameny. Ale ta, kterou Staples a spol. předvedli, mne zaručeně nadchne.