Henri Osewoudt vyrůstal u strýce – jeho psychicky narušená matka zavraždila otce a zmizela za zdmi ústavu. Když ji lékaři pošlou domů, rozhodne se Henri, že místo studia, které pro něj plánoval strýc, se vrátí do trafiky zděděné po otci, aby se mohl o matku postarat.
A také se – ve svých osmnácti letech – ožení se svou o sedm let starší a neuvěřitelně ošklivou sestřenicí Riou, která ho od okamžiku jeho příchodu do strýcovy rodiny cílevědomě zneužívala.
Krásný pár nebyli ani omylem, Henri je malý, nedosáhl ani vojenské míry, místo nosu má nosík,místo vlasů bílé chmýří, na jeho baculatých tvářích neroste jediný vous, hlas má vysoký, skoro ženský – a jediné, čemu se intenzivně věnuje a co ovládá, je judo. Zvláštní hrdina, že?
Skoro jako dvojčata
Temná komora Damoklova je první Hermansova kniha, která se objevuje v češtině. Když tenhle román z období německé okupace Nizozemska a krátce po ní v roce 1958 vyšel, Hermans (1921–1995) se stal ve své zemi rázem slavný.
Přitom už tehdy měl za sebou nemalou literární práci (jeho souborné dílo, které vychází v Nizozemsku od roku 2005, má obsahovat 24 svazků po 800 až 1 000 stránkách), a dokonce i skandál: v roce 1952 stanul před soudem kvůli protikatolické pasáži v románu Pravdu mám vždycky já. Soud ho však osvobodil s odůvodněním, že výroky literární postavy nelze přičítat autorovi.
A v těch poválečných letech spisovatel popuzoval i neortodoxním líčením
odboje. Což je pro Temnou komoru Damoklovu podstatné. Je květen roku 1940, do Nizozemska vtrhnou armády nacistického Německa a do Osewoudtovy trafiky mladý poručík Dorbeck. "Jsi mu podobný, asi jako je podobný nepovedený pudink tomu... co já vím... nepovedenému pudinku," prohlásí o nich Henriho žena.
Ta podoba je obrovská, i když ne úplná – Dorbeck je černovlasý a vousy mu rostou. Henriho požádá, aby mu vyvolal film, neboť tuto službu ve své trafice Henri inzeruje. Jenže z filmu se podaří zachránit jen pár fotografií, které v pozdějším vývoji příběhu hrají nesmírně významnou a tragickou roli.
Dorbeck se v odboji stane Henriho řídícím důstojníkem, na jeho přání zabíjí Henri zrádce vlasti, stará se o anglickou agentku (a naivně žádá o pomoc kdekoho kolem sebe) a vlastně jemu vděčí i za svou lásku Marianne, židovskou dívku, která se stejně jako Henri a mnozí další skrývá za falešnou identitou.
A přestože Henriho příbuzní a známí mizí v rukou Němců a posléze je zatčen i Henri, tenhle mladý trafikant ve vlastních očích roste do podoby hrdiny odboje a vskrytu duše se těší na osvobození a na uznání, kterého se mu dostane.
Osvobození bez svobody
Jenže osvobození přijde a Henri Osewoudt je zatčen znovu. Tentokrát "svými" lidmi – jako spolupracovník okupantů, který má na svědomí životy stovek nizozemských vlastenců.
Dosud šlo o román napínavý až k nepřečkání a skvěle psaný, o perfektně vystavěný text, v němž není jediné zbytečné slovo, s přesnými popisy a brilantními dialogy. Z těchto kvalit Temná komora Damoklova ve své poslední části nic neztrácí – a nabývá další.
Falešné identity přerůstají ve ztrátu identity. Kdo tedy Henri vlastně je? Zasloužilý odbojář, nebo zrádce? Celá země ho považuje za to druhé, jen on ví, že to bylo jinak. Opravdu bylo?
Vždyť Dorbeck, který by mu mohl jeho válečnou činnost dosvědčit, není k nalezení. Nikdo o něm neví, veškerá pátrání končí ve ztracenu. Existoval vůbec? Není to jen Henriho (nezapomínejme, že jeho matka byla psychicky nemocná) fikce, projekce sama sebe do lepšího, hrdinštějšího já, kterou si svou malost kompenzoval ošklivý a tuctový človíček, jenž nyní neví, co si počít?
"Všechno, co jsem udělal, mi proklouzává mezi prsty! Lidi, se kterými jsem za války spolupracoval, všichni zahynuli nebo zmizeli, dokonce ani ulice, po kterých jsem chodil, neexistujou. Jak je to možné? Jako bych žil v jiném světě, kde mi nikdo nevěří. Co s tím mám dělat? Jak se takhle mám ospravedlnit?" ptá se nešťastný Henri sám sebe. A marně.
A s jeho otázkami se nad tímhle válečným thrillerem, v podstatě realistickým jak dějem, tak stylem, náhle začnou vznášet otázky metafyzické. Co je pravda – a záleží na ní vůbec? Jakou hodnotu má lidská existence, zejména v dobách, kdy se umírá po milionech? Dají se dějiny skutečně vykládat tak různým způsobem? Co je to svoboda, po níž okupované Nizozemsko touží?
"... všechny války jsou neskutečné‚ ani jediná ideologie nestojí za úvahu. Svoboda! křičí, jako by kdy svoboda existovala," zazní v jednom dialogu (z kontextu není dostatečně zřejmé, zda to říká Henri nebo Marianne, ale na tom ostatně nezáleží). Na hledání odpovědí však čtenář nebude mít chuť ani sílu, neboť ho ovládne jediný pocit: zoufalá touha po happy endu...
Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova
Překlad Magda de Bruin Hüblová, doslov Milan Kundera. Host, 350 stran, 299 korun
HODNOCENÍ MF DNES 90%
