"Svět, v němž se rozpouštějí pevné hranice sexuálních identit, šachovnice, na níž jsou na pokračování rozehrávány nejrůznější partie," charakterizuje autorka onen "queer", rozuměj divný, výstřední, podezřelý svět. "Divoký tanec moci a bezmoci, touhy, vášně a závislosti se odehrává v polostínu sklepů, v labyrintech darkroomů, pod záblesky stroboskopů na tanečních parketech."
Ovšem fotografčina slova se po zhlédnutí několika desítek barevných snímků, jež jsou rozvěšeny na stěnách předsálí pražského kina Světozor, vyjeví jako mnohoslibná a barvitější než samy záběry. Ty zachycují různé akty (nikoliv explicitně pohlavní!) a rituály, během nichž si lidé dělají "hezky" ne zrovna standardními postupy: škrcením, bitím, poutáním. Zkrátka "sado maso", S-M, avšak bez teatrálně strojených domin. Odvázaní občané běžně povadlých figur, nikoliv vymakaná těla-stroje.
Štěpánová se k aktérům dostala hodně blízko, mlaskání či škrábání jí muselo skrz objektiv pronikat, kam až se dalo. Jenže voyeurský zážitek, nejspíš značně intenzivní, nenašel adekvátně strhující ztvárnění ve fotkách. Není to ani sociologická studie, ani šokantní naturalistický záznam, ani překvapivá výtvarná kreace. Převážně jde o máznuté polodetaily, o cosi jako estetizující dokument, o variace, jež teprve ohledávají možnosti, jak "queer" věci obrazově zprostředkovat.
Ačkoliv exponátů se ve Světozoru nachází poměrně dost, divákovi se slévají do několika základních výjevů. Instalace bohužel nezvýraznila ty záběry, které se vizuální slitině vymykají.
