Současné divadlo klade důraz na náznaky, nevyslovené myšlenky a dává prostor divákově fantazii i inteligenci. Bohatě pracuje s hudbou, soustředí se na scénografii a využívá nejmodernější technologie.
Století touhy je bezesporu jedním z takových představení a je možné nazvat ho syntézou klasického herectví s mimickým uměním, zvláštních světelných efektů, videoprojekcí a živé hudby doplněné zručností Dje. Výsledkem je moderní dílo, který nemá s klasickým divadlem velkých kamenných scén prakticky nic společného.
Režisér Gray a ředitel Ondřej Hrab, který je producentem celého projektu, zvolili jako nosný bod celé hry, jež by mohla nést podtitul rodinná sága, vzpomínky muže a ženy, kteří prostřednictvím jednotlivých obrazů vzpomínají na své předky. Zároveň se Století touhy dotýká důležitých dějinných epoch české historie.
Rozhodně mi nešlo o žádnou lekci dějepisu. Chtěl jsem z intimní perspektivy nahlédnout život jedné rodiny, jak se v průběhu jednoho století změnil a jak ho zasáhl i historie," vysvětluje režisér Gray.
Grayovi se ovšem podařilo řadu problémů nahlédnout i z perspektivy globální, protože jako Američan má od zdejších událostí odstup, což na něj ovšem vyvíjí dvojnásobný tlak, protože ho zájem o české dějiny nenápadně tlačí k tendenci upřednostnit historii samotnou před osudy jednotlivých členů zmíněné rodiny.
Právě tuto skutečnost mnozí diváci po skončení představení režisérovi zazlívali, ovšem neprávem. Koho by zajímalo dvě hodiny sledovat válčení lidí s osudem na jejich rodinném písečku. Vždyť právě Grayův pohled cizince na dramatické okamžiky české historie jako je například druhá světová válka či ruská okupace českému divákovi skýtá zajímavou sebereflexi.
Postavy Gray postavil do jedné řady a tak dosáhl tohoto, že v podstatě nikdo nevytvořil hlavní ani vedlejší roli. Publikum v průběhu hry o postavách ztratí přesný přehled a může se jen dohadovat kdo je kdo. Gray tak dodal jednotlivým členům rodiny abstraktní nádech, který má určité situace naznačovat spíše než je popisovat z pohledu konkrétní osoby. Ke kýženému efektu přispělo i nápadité, byť velmi jednoduché řešení scény, kostýmů a zařazení autentických archivních záběrů. Ty jednotlivým momentům dodávají na sugestivnosti.
I mladého diváka, který zná mnohé historické okamžiky pouze z knih a dokumentárních filmů, tak režisér strhne na svou stranu. Pomocí zdánlivě známých faktů, které Gray mnohdy prezentuje s humorem, jindy zase ve vážném a přemýšlivém tónu, totiž zaklepe na cosi, co je uvnitř každého vnímavého člověka, protože notoricky známá fakta publikum prožívá s konkrétními lidmi a členy jedné rodiny.
Pokud se tedy režisérovi podaří vychytat drobné mouchy, kterým se při zkouškách nevyhne nikdo, a pokud udrží ducha první poloviny hry až do konce ( diváci na zkoušce viděli pouze první část), vznikne tak nesmírně zajímavý kus, který bude důstojně reprezentovat nejen Divadlo Archa na mnohých mezinárodních festivalech. A to ne jen proto, že Století touhy vzniklo naprosto ojedinělým způsobem. Důležitý je vždy přece výsledek.