Už pár měsíců se v hudebních časopisech a na internetu spekuluje o tom, jaká vaše nová deska asi bude. Těší vás to?
Musím přiznat, že ano. Nikdy jsem nechtěl být spojován s žádným hnutím, a dokonce ani s národností. Lidé nikdy předem nevědí, co od mé nové desky očekávat, k mé hudbě nelze vymyslet snadnou nálepku a o to mi vždy šlo. Hudba je univerzální jazyk a ideální prostředek, jak zbourat všechny bariéry, které nás rozdělují. Ale přitom je neustále kategorizována - ve způsobu, jak se propaguje, prodává či jak ji programují v rádiích. Někteří lidé si pak myslí, že mají rádi jeden druh hudby, a nic jiného. Těm hranicím jsem se vždy snažil vyhnout a myslím, že se mi to celkem daří. Vybudoval jsem si kariéru, která je do značné míry jedinečná. Nejsem k nikomu přirovnáván, nemusím se řídit žádnými pravidly, všechno dělám přirozeně, píšu o tom, co mě zajímá, co mi dělá starosti a co mě baví.
Však jste dostal na Brit Awards cenu za životní zásluhy.
Hrůza, co? Měl jsem pocit, že bych tam měl pronést něco smysluplného. Nakonec jsem řekl, že vše, co jsem se za pětadvacet let v byznysu naučil, se dá vyjádřit pěti slovy: hudba je svou vlastní odměnou. I když máte plnou skříň sošek Grammy, stejně je na tom všem nejlepší samo hraní. Sice mám několik domů a spoustu peněz, ale i kdyby se mi nedařilo, nic by se nezměnilo - pořád bych dělal muziku.
Vaše předchozí deska Brand New Day byla velmi úspěšná. Myslíte při psaní písniček na to, zda se budou opět dobře prodávat?
Když připravuju nové album, chci předvést nějaký pokrok, ať už jako skladatel, zpěvák či aranžér. Pokud se to odrazí v prodeji, jsem samozřejmě rád, vydělám tak hodně peněz. Ale jde mi hlavně o to, abych natočil tu nejlepší desku, jaké jsem schopen. Jestli se dostane do hitparád, tím se opravdu nezabývám.
Co děláte se skladbami, které se nedostanou na album?
Žádné takové neeexistují, vymyslím jen tolik písniček, kolik potřebuju. Vím, že někteří muzikanti vybírají z třiceti či čtyřiceti kousků, ale já jich stvořím maximálně patnáct. Nedokončím písničku, pokud nemám pocit, že bude dost dobrá. Nemám čas psát jich víc, trvá mi dlouho, než je vybuduju a vybrousím. Navíc deska, která má osmnáct nebo dvacet písniček, mi připadá jako nějaký výprodej. Líbí se mi, když je na albu deset skladeb, které mají dohromady kolem padesáti minut, takže je člověk může naposlouchat v jednom zátahu a udělat si názor na celé dílo v jednom kuse. Ale to je asi věc vkusu.
Co by vás mohlo přimět k tomu, abyste spolupracoval s jinými muzikanty? Zrovna nedávno jste si třeba zazpíval duet s Craigem Davidem...
Craig mi zavolal, že napsal písničku založenou na mé skladbě, jestli bych si s ním zazpíval. Samozřejmě jsem to přijal, mám se od něj co naučit. Mladí mají jinou vnímavost, jiné znalosti i názory a sledovat Craiga ve studiu je fascinující. Je to skvělý zpěvák. On se má na oplátku zase co učit ode mě, takže je to vzájemně prospěšná výměna. Pokud jde o mé písničky, nejsem přehnaně ochranářský, nekřičím, že to jsou posvátné krávy a že se na ně nesmí sahat. Je skvělé, když jiný člověk interpretuje vaši skladbu nebo ji použije k vytvoření něčeho nového. Navíc za to dostanu zaplaceno a za písničku s Craigem Davidem jsem dostal dost, abych za to poslal dvě své děti na univerzitu. Byl bych blázen, kdybych si stěžoval.
Dne 11. září 2001 jste měl ve svém domě v Toskánsku živé vystoupení, jehož záznam později vyšel na CD a videokazetě. Napadlo vás někdy, jestli jste ten koncert neměl zrušit?
Pro všechny to byl těžký den. V zasažených newyorských budovách jsme s manželkou ztratili přítele a abych byl upřímný, zpívat bylo to poslední, co jsem toužil dělat, spíše jsem měl chuť zalézt do kouta a plakat. Ale chtěl jsem být demokrat, tak jsem šel zjistit názor kapely. Všichni do jednoho řekli, že chtějí hrát, protože tak přece muzikanti zpracovávají zkušenosti. Dobře, řekl jsem, zahrajeme jednu písničku a zeptáme se publika. Přijelo z celého světa a asi chtělo v tom traumatu pocítit nějaké spojení, takže jsme hráli. Ale nebyl to koncert, který jsme nazkoušeli, měnil jsem pořadí a způsob představování písniček, pustili jsme kamery. Nikdy jsem ten záznam neviděl a ani vidět nechci, ale jak koncert probíhal, měl jsem pocit, že se nálada mění a že jsme měli právo ten večer hrát, protože jsme udělali přesný opak toho, co teroristé chtějí. Chtějí, abychom se báli a aby naše životy ovládaly jejich činy. Proto si myslím, že jsme se rozhodli správně.
Na albu Sacred Love jste začal pracovat až potom?
Přesně den poté. Všichni odjeli, zůstal jsem v domě sám a přemýšlel jsem, jaká je moje role v tom novém světě. Jestli má vůbec smysl být za těchhle podmínek muzikantem. Nenašel jsem žádné odpovědi, a tak jsem s pocitem pochybností a prázdnoty začal pracovat. Nevěděl jsem, co dělám, ale když jsem se k výsledku za čas vrátil a byl jsem schopen podívat se na něj trochu objektivně, zjistil jsem, že jsem sice začal psát o osobních vztazích, ale písničky nějak samy sklouzly jinam, takže jsou vlastně o tom, co se děje ve světě. Nikdy bych si neřekl - teď napíšu album o světové politice a náboženství, to je příliš velký úkol. Ale začal jsem při zemi a pod rukama se mi to rozrostlo do širšího záběru. Nakonec je to album o náboženství, politice a lásce. A o sexu. A o fotbalu. Ne, vážně, fotbal tam není.
Znamená to, že nebýt 11. září, hovořili bychom teď spolu o úplně jiné desce?
To určitě. Byl bych mnohem raději, kdyby to byla deska, kterou jsem původně plánoval, tedy daleko veselejší a optimističtější, ale bohužel.
Bavíte se o politice se svými dětmi?
Mám šest dětí, nejstaršímu je šestadvacet, nejmladšímu sedm let a rodina je základem mého sebevědomí. Pokud jsem na něco opravdu pyšný, jsou to mé děti. Zdá se, že navzdory mému vlivu z nich vyrůstají silné osobnosti a dobří lidé. Možná proto, že jsem pořád na turné... Ale děti často cestují se mnou, takže si o světě utvořily vlastní představu. Není to tak, že bych si je posadil a vykládal jim: Tak a tak to je. Sledují televizi, čtou noviny a mně se zdá, že jsou schopny vyrovnat se se změnami ve světě líp než já. Já žiju v minulém století, ony ne. Samozřejmě se mě děti ptaly, proč to letadlo narazilo do věže a co se děje v Iráku. V takovém případě se jim snažím jednoduše a bez emocí objasnit, jak to vidím.
A dokážete to?
Jde to ztěžka, protože politiku hodně prožívám. Třeba jsem viděl v Newsweeku titulek Prospěje válka ekonomice? a skoro se o mě pokoušela mrtvice. Co to má znamenat? Jak může někdo takovou větu vůbec vyslovit? Další věc je, že strašně snadno vyhlašujeme války. Vyhlásili jsme válku terorismu, drogám, chudobě, ale válka vždycky rozděluje svět na dvě strany, my a oni, správně a špatně, dobré a zlé, bílé a černé. Pokaždé, když vyhlásíme válku, něco ztratíme.
Můžete písněmi něco změnit?
Má práce je vtěsnat vlastní názory do krátkých rýmujících se veršíků, nikoli přednášet politická poselství. Když se mě někdo ptá, snažím se dát smysluplnou odpověď, ale tu nemůžu zazpívat. Kdybych mohl, udělám to. Nedělám si iluze, že napíšu písničku a změním myšlení politiků. Oni neposlouchají lidi, jako jsem já. Ale jejich děti a vnoučata možná ano. A ony zdědí svět, takže když zasadíte semínko do jejich hlav, třeba o lidských právech nebo životním prostředí, možná to jednou, až budou mít moc, využijí pro něco dobrého. Věřím, že svět se dá změnit malými gesty, třeba gesty laskavosti, štědrosti, zdvořilosti, která, pokud se nakupí, vytvoří svět, jaký chceme. Na druhé straně malá gesta násilí, zloby, agrese pomáhají opačné straně. Věřím, že máme moc společně a po kousíčkách vytvářet budoucnost. Právě teď.
 Sting při koncertu v brněnské hale Rondo |
 Sting při koncertu v brněnské hale Rondo |
 Sting při koncertu v brněnské hale Rondo |
 Britský zpěvák Sting na Brit Awards 2002. |
 Sting s manželkou Trudie Stylerovou a herečkou Jennifer Connellyovou pózují fotografům na červeném koberci před vyhlašováním filmových Oscarů. |
 Britský zpěvák a herec Sting se svou ženou Trudi Stylerovou. |
