Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šteindler: Nejraději ležím na kanapi

  0:01aktualizováno  0:01
Milan Šteindler zná na všechno recept. A nejen na výborný film. Ví, jak si odbýt vojnu za pár neděl, jak zvládnout frontu na poště nebo jak si správně odpočinout. Má to jen dva háčky. O spoustě věcí nechce mluvit, zvlášť když má pocit, že by se vytahoval. A co když se rozpovídá? Pak zase nepoznáte, jestli si náhodou nedělá legraci.

Než se do toho pustíme, já ještě napíšu zprávu, jo? (Milan Šteindler mačká tlačítka na mobilu.) Hergot, proč jsou ty písmenka tak malý, já snad vážně nevidím, nebo co...

A je to tady - stáří... Viďte?
Asi jo. Všechny nápisy jsou teď pro mě nějak drobný. Nejhorší jsou automapy. Kvůli nim jsem si musel dokonce v tržnici u Číňana koupit lupu.

Jak dlouho to u sebe pozorujete?
To je dobré ptát se, jak dlouho pozoruji, že nic nevidím, že jo? Vždycky, když jsem se díval do hledáčku u kamery, přeostřoval jsem a celý rok upozorňoval kameramana, že špatně vidí. Před půl rokem jsem musel uznat, že slepý jsem byl já. Ostatně slepý kameraman, to je protimluv.

Když jste nadobro zjistil, že špatně vidíte, napadlo vás přitom něco?
Že jsem dospěl. Dospělí pro mě vždycky byli ti s brýlemi. Teď jsem se mezi ně zařadil. Ti, kdo mi dřív říkali, vy jste ten mladý nadějný, mě teď oslovují: Vy patříte k té starší, zkušenější generaci...

O generačních rozdílech byl váš film Vrať se do hrobu, který jste točil v roce 1989. Kdybyste měl možnost udělat jej znovu, vypadal by jinak?
Filmově možná ano, ale dějem ne. Myslím, že tu a tam leckdo dostane záchvat, že by chtěl být mladší a krásnější. Pánové, kterým přibývají léta, se příliš nemění. Pořád se jim líbí mladé holky. Naštěstí - já bych to tady raději moc nerozvíjel - jsou i dívky, kterým se líbí starší chlápci.

Využíváte toho?
Řekl bych, že jde spíš o dobrý pocit. Holkám také lichotí, když se za nimi chlapi otáčejí. Vzájemně si tak pomáháme zbavovat jeden druhého komplexů méněcennosti.

Scénář pro filmy Vrať se do hrobu a Díky za každé nové ráno vám napsala Halina Pawlowská. Váš poslední film Perníková věž se obešel bez ní. Už se s Halinou nekamarádíte?
Nemůžu a ani nechci nikoho nutit, aby se mnou kamarádil nebo pro mě něco psal. O Halině momentálně vím tolik, co ostatní...

O čem bude váš příští film?
Další film? To jste optimista, to je dobré. Nevím. Jen bych chtěl, aby to byla komedie nebo tragikomedie, tedy film, který lidi spíše rozesměje.

T y  u ž  a n i  n e m l u v !

V jednom rozhovoru jste svůj obličej sebekriticky označil za ksicht. Měl jste u dívek úspěch, nebo jste spíš čekal v koutě, až si vás nějaká všimne?

Něco bych ke svému vzhledu dodal. Jednou jsem na zájezdu divadla do Pardubic vylezl na pódium v kulichu a v jégrovkách a z publika se ozvalo: Ty už ani nemluv!

To volaly dívky?
No, co se konkrétně dívek týče... Ano, měl jsem úspěch. Například mě na Staromáku dvě slečny požádaly o podpis. A já potěšen, protože jsem před někým machroval, jsem se podepsal a holky řekly: Tak děkujeme, pane Pavlíček...

Jak to bylo v mládí?
Paní učitelka říkala, že jsem třídní šašek. U holek jsem byl trochu zpožděný, takže se nedá říct, že bych je na to balil už ve škole. V té době pro mě byla důležitá takzvaná registráž a kontaktáž, ale dál jsem to většinou nedovedl. Dost z toho mi zbylo dodnes.

V kultovním divadelním souboru Sklep, kde jste jako čtrnáctiletý začínal, už téměř nehrajete. Není vám to líto?
Poslední dobou vystupuji pouze v Praze ve sklepovském divadle Dobeška. Stále si dávám předsevzetí, že se souborem vyrazím na zájezd, ale zatím zůstalo pouze u slibů. Nemám čas. Za všechno může čas...

Podobně jako další režiséři se věnujete reklamě. Lidé si vás spojují zejména s vtipnou reklamou na barvu Antirezin, v níž zeť říká tchyni: Až budeme příště natírat, vy už tady nebudete. Točíte teď něco?
Měl bych, snad... A také zkouším napsat scénář pro nové Alles Gute.

Vždyť jste nedávno tvrdil, že oblíbené lekce němčiny, v nichž jste s Davidem Vávrou vystupoval v bavorském kroji, nadobro skončily.
Měli bychom natočit samostatnou scénku, kterou by Česká televize vysílala večer na silvestra. Je to novinka, kterou jsme ještě nikomu neřekli, tak to taky nikomu neříkejte.

V předchozích Alles Gute jste zesměšnili všechno, co vám přišlo pod ruku. Dostali jste od diváků hodně naštvaných dopisů?
Rád uvádím příklad paní, která nám napsala: Pane Šteindlere, mluvíte německy jako prase a ještě si to troufáte učit. A já jsem jí odpověděl: Kdo umí, ten umí, kdo neumí, učí. Tím jsem myslel, že to neumíme, ale přitom jsem nechtěně pourážel pedagogy. To bych nebyl já, abych nezavtipkoval, a hned přitom někoho neurazil.

Takže mě bude další profese nenávidět. Ale paní nebyla jediná. Nějaký pán nám napsal otevřený dopis v novinách, v němž nás s Davidem Vávrou označil za traviče studní. (cituje) „Protože otravujete čisté prameny vztahů mezi národy.“ Žádný vtip o studnařích jsem naštěstí neřekl.

Je vám příjemné někoho urazit?
Člověk je pořád ve střehu, aby někoho neurazil. Na druhou stranu, kdyby si dával pořád jenom pozor, skončí tak, že jiní budou urážet jeho. A to také nejde, že?

Do čeho se v hodinách němčiny budete trefovat tentokrát?
Copak jsem jasnovidec? Ale volal mi produkční Nardelli z televize a ptal se, jestli už vím, o čem to bude. Řekl jsem, že ne, a on nadhodil Benešovy dekrety. A já na to: Myslím, že už je čas, abychom je privátně zrušili.

Jak vznikají vaše vtípky? Nosíte je dlouho v hlavě a pilujete k dokonalosti, nebo přijdou, jak se říká, z čistého nebe?
Vznikaly například v kanclu, jak jsme s lidmi z České sody pod vedením Petra Čtvrtníčka přejmenovali vinárnu Blatouch. Jednou jsme tam seděli, pili a někdo, myslím, že to byl kameraman Dominik Miškovský, telefonoval a říkal: Miláčku, já se dneska zdržím, jsem ještě v kanclu! Kolem byl přitom strašnej řev, jak už to tak ve vinárnách bývá.

A ť   m i  n i k d o  n e ř í k á ,  v   j a k é  f r o n t ě  m á m  s t á t !

Zase si děláte legraci. Raději mi řekněte, jak velký je rozdíl mezi natáčením filmu a reklamy.
Nezlobte se, reklamu bychom snad nemuseli rozebírat. Učil jsem se za pochodu a nerad bych se tvářil jako někdo, kdo může o reklamě rozdávat rozumy.

Mě zajímá váš osobní přístup.
Když zrovna nemůžu točit velké filmy, točím alespoň malé.

Jak jste vlastně začínal?
Musel jsem získat důvěru, že to dokážu. V mém případě byli těmi hodnými pánové Bartek, Hart a Richter z agentury BBK-Time, a pánové Zaradička a Kolín z produkce Filmservice, ve které pracuju dodnes. Tímto jim za všechna ta plodná léta děkuji.

Jaké reklamy se vám líbí?
Třeba od Petra Niederleho. Chodil na FAMU asi o dva ročníky výš než já. Teď žije a točí v Americe. Dostal například hlavní cenu v Cannes za reklamu na motocykly Harley-Davidson. Když vidím jeho věci, říkám si, že je to filmařina dovedená k dokonalosti. A ještě vtipná. Takhle bych to chtěl taky umět.

Nebuďte skromný, odborný časopis Marketing & Media vás na jaře vyhlásil šestým nejlepším reklamním režisérem, to je hezký výsledek, ne?
A víte, že to nevím? Tak to mě docela zajímá. (smích)

V žebříčku jste porazil většinu režisérských veličin.
Znáte to, jednou jste dole, jednou nahoře. Teď se asi zeptáte, co jsem dělal...

Spíš prozraďte, co připravujete.
Tak na to se mě taky neptejte. Bojím se, abych to nezakřiknul.

Nebo to nechcete prozradit?
Víte, co je pěkné? Když je v rozhovoru otázka a za ní místo odpovědi pomlčka. Napište třeba: Tázaný se odmlčel.

... a významně se napil kávy.
(směje se) ... a tazatele poprskal. Mám chorobnou obavu, aby to  nevypadalo, že dělám chytrýho. Odmalička toužím, aby mě všichni měli rádi.

Neobrací se touha po bezkonfliktnosti proti vám?
Mnohdy se obrací v lačnění po krvi úředníků. Nenávidím fronty. Například na poště. Fronty a čekání mě přivádějí do hrobu a já jako naschvál pořád dostávám nějaké doporučené dopisy, abych se dozvěděl, že jsem byl pokárán, pokutován nebo někam předvolán. Jsem pro svobodnou společnost, která mi nebude určovat, v jaké frontě mám stát.

Znáte film Volný pád s Michaelem Douglasem, který se v koloně aut zblázní a začne zabíjet?
Ten motiv se mi líbí. Jednou se mi to možná stane ve frontě na poště. Jako režisér jsem samozřejmě nejchytřejší, měl bych k filmu některé výhrady a udělal kdeco jinak (ironicky), ale mám ho rád.

Kdy vás napadlo, že se stanete režisérem?
Já se nechtěl stát rovnou režisérem. Nejdřív jsme s Ladislavem Kvasničkou, dneska známým dokumentaristou, zatelefonovali z budky do televize, že tam chceme pracovat, a oni řekli, ať přijdeme. Čekali jsme umělecké posty, ale k našemu překvapení nás poslali tahat kabely. Pak jsem pracoval na Barrandově a rozhodl se, že budu kameramanem. Jenže jsem zjistil, že kameramani mají různé tabulky, musí pořád něco počítat a já přitom skoro propadal z matiky. Usoudil jsem, že nejlehčí budou zkoušky na FAMU na hranou režii. Na režii mě vzali napodruhé, a tím zachránili české filmy před nekvalitním obrazem. Ovšem ne před tím ostatním.

C h t ě l  j s e m   b ý t  p i l o t e m

Když jste dostudoval, asi jste pak musel na vojnu. Byl jste vojákem?1
Byl, pět neděl.

Tak krátce?
Stal jsem se nevojákem. Na válečnictví jsem neměl talent. Kdysi jsem chtěl být pilotem, ale pak jsem zjistil, že bych musel na vojenskou školu, a to pro mě nebylo přijatelné. Takže jsem se ke štěstí mnoha potenciálních zachráněných cestujících nestal pilotem.

Počkejte, přece nemůžete říct, sbohem armádo, pět neděl mi stačilo, já odcházím...
Ano, navíc to byla socialistická armáda a za ni se mi nechtělo bojovat už vůbec. Padnout za socialismus - natož za komunismus - mi nepřipadalo rozumné. V takovém případě bylo třeba zajít k lékaři.

Co jste si vymyslel?
Napřed jsem to hrál na hlavu. Ale nebyl jsem v tom tak důsledný jako člověk, který šel k odvodu, a když mu řekli, aby se svlékl, měl na těle přišité knoflíky. (směje se) Tomu říkám dotáhnout věc do důsledku. Já to pořád hrál na psychickou stránku, ale přišít si na břicho knoflík jsem se bál. Zbabělost se mi nevyplatila a oni mě uznali schopným držet zbraň a zabíjet. Při odvodu jsem se sice tvářil jako idiot, jenže jsme tam všichni, hlavně odvodní komise, vypadali jako idioti. A tak jim to vůbec nepřipadalo divné. Nakonec mě zachránily žaludeční vředy. Na ně armáda, respektive polní kuchyně nebyla připravena.

Za jakou cenu byste šel do televizní estrády?
Vždyť já občas jdu do estrády. Pan režisér Polák se nás kdysi ptal, co budeme s Petrem Čtvrtníčkem a Davidem Vávrou hrát v  televizním silvestru. Petr mu řekl: Jen projdeme. A on se ptal: Jste si jistí, že jen projdete? A my, že jo. Ještě teď vidím jeho zvednuté obočí. Opravdu jsme jevištěm jen prošli. Lidi se kupodivu smáli. Bylo to trochu v duchu „ty už ani nemluv“. Proti estrádám nic nemám... No, jak kdy.

Koukáte se na ně?
Moc ne, zvláště ne v některých komerčních televizích. Ale nechci šmahem všechno odsoudit. Nechávám si zadní vrátka, kdybych tam taky chtěl třeba jen projít. Tuhle jsem si pustil show Ivana Mládka a přistihl se, že se směju. Prostě mě rozesmáli. Od toho to je. Ostatně někomu třeba taky přijdou moje věci jako estráda, tak co.

Kromě režírování ještě namlouváte večerníčky, a naposledy dokonce počítačovou hru. Máte to zapotřebí?
Ano, Edudanta a Francimora, Čtyřlístek a teď naposledy Pohádky tisíce a jedné noci. Nemám to zapotřebí. Ale třeba práci pro děti dělám rád. Tak to asi mám zapotřebí. Co se týče počítačové hry Simon the Sorcerer, je to zase nové médium, nová rovina. Taky jsem si myslel, že je to nějaká volovina, ale pak se mi to fakt líbilo.

Proč?
Čaroděj Simon, kterému jsem propůjčil hlas, má skvělý hlášky a navíc je šeredně drzej. Když ho někdo odpálí, aby už neotravoval, vždycky se hned vrátí a žoviálně haleká (předvádí): „Zdravíčko, tak už jsem zase tady." Mně když někdo řekne, abych vypadl, tak se seberu a už se nikdy nevrátím. Fakt mě to bavilo. Myslím, že hru ocení lidi, kteří mají rádi humornou zábavu. Je to trochu jako film, pořád jste zvědavej, jak to bude dál.

Hrajete počítačové hry?
Zřídka, ale rád. Nerad se brodím v zkrvavených vnitřnostech postřílených zrůd a podobně. Ale akční hry a filmy neodmítám. Mám rád letecké simulátory, strategie a takovou hru, jako je Simon. Co mě trochu nudí, jsou závodní auta, protože se vždycky hrozně rychle vysekám.

Máte při tom všem čas odpočívat?
Miluji odpočinek. Největší relax je, když si lehnu na kanape, zapnu si televizi a nechám se bavit od jiných. Kanape je vůbec asi moje nejoblíbenější místo. Když se mě na to tuhle ptali, vůbec mi nevěřili a říkali, pane Šteindlere, a co takhle odpočinek v přírodě, například v lese? A já na to: Senzace, to by se mi taky líbilo, v lese... A na kanapi.

Milan Šteindler

Lidé si jej pamatují jako hlavního hrdinu hořké komedie Vrať se do hrobu, kterou sám režíroval. Narodil se v roce 1957. Ve čtrnácti letech spoluzaložil divadlo Sklep. Po gymnáziu uvažoval o práci kameramana, ale rozhodl se pro režii. Udělal dobře. FAMU dokončil v roce 1985. Od té doby natočil několik celovečerních filmů včetně Díky za každé nové ráno, oceněného čtyřmi Českými lvy, a mírně kontroverzního Perníková věž, který pojednával o mládeži na drogách. V řade filmů také hrál, například Vesničko má středisková, Pražská pětka, Kopytem sem, kopytem tam a naposledy Vyhnání z ráje. Točí reklamy a občas vystupuje se souborem Sklep. S ženou Jankou Matulovou má syna Olivera a dceru Johanu.


Milan Šteindler.

Milan Šteindler v dabingovém studiu.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Teaser k filmu Důvěrný nepřítel
VIDEO: Vojtěch Dyk staví v thrilleru Důvěrný nepřítel až moc chytrý dům

Režisér Karel Janák dokončil mrazivý thriller Důvěrný nepřítel. Natočil ho v česko-slovenské koprodukci s Vojtěchem Dykem v hlavní roli programátora, jenž...  celý článek

Hana Vagnerová a Adam Mišík ve filmu Bajkeři
RECENZE: Výchovní Bajkeři mají blíž k Vinařům než k Snowboarďákům

Fakt, že Snowboarďáci byli jen jedni, platí po premiéře filmu Bajkeři dvojnásob. Nová komedie o teenagerech totiž neví, koho má bavit.  celý článek

Harvey Weinstein na Oscarech (Los Angeles, 2. března 2014)
KOMENTÁŘ: Já taky, pláče každá, jež šla s vilným producentem na pokoj

Americké sexuální harašení už haraší na mozku půlce světa. Nejen chlípný producent Harvey Weinstein, ale jak se nově ukázalo, i jeho bratr Bob Weinstein...  celý článek

Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?
Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?

Sehnat práci s dítětem se dá, jen se na to musí správně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.