Jako dvacetiletý emigroval do masarykovského Československa - Židovi hrozil pod Hitlerem přinejmenším koncentrační tábor. Z Prahy odjel na pozvání chicagské univerzity. Po absolutoriu vystřídal devatero zaměstnání (umývač nádobí, číšník, prodavač v obchodním domě, korektor, podomní obchodník, učitel jazyků atd.). Na konci 30. let v USA šéfoval německojazyčnému týdeníku Deutsches Volksecho. V roce 1943 narukoval do americké armády, prodělal invazi do Normandie a postup k Labi.
Dotáhl to na plukovníka a po skončení války byl činný v Bavorsku jako důstojník v oddělení psychologického vedení války. To už psal a pronášel rozhlasové projevy k Němcům. Protože neskrývaně tíhl k socialistickým, ba komunistickým myšlenkám, byl přeložen zpět do USA a posléze propuštěn z armády. Když vypukla korejská válka, Heym vrátil prezidentu Trumanovi všechna americká vyznamenání; záhy přesídlil do NDR.
Avšak pod tíhou reality v komunistickém státě Heym začal náležet k intelektuálům, kteří se začali tázat, zda jde o pouhé mrzačení teoretických předpokladů, či zda je chyba v samé podstatě. Předělem pro něho byl 21. srpen 1968. Tehdy Heym pro změnu vrátil východoněmecká vyznamenání - Walteru Ulbrichtovi. Měl za zády estébácký stín, byl terčem publikačních zákazů a perzekučních libůstek. Když byl na konci 70. let z NDR vyhoštěn básník a zpěvák Wolf Biermann, Heym stál mezi "osvědčenými protestujícími". O to víc se těšil proslulosti v druhém německém státě i v anglosaském světě.
Levicových názorů se nikdy nezřekl. Po pádu berlínské zdi a po prudkých změnách v politickém klimatu NDR na podzim 1989 na krátkou dobu patřil k významné skupince východoněmeckých intelektuálů, kteří usilovali nikoliv o okamžité sjednocení německých států, ale o zásadní reformu samostatné Německé demokratické republiky. Ukázalo se, že je to uvažování mimo čas a prostor. Heym reagoval ne bez hořkosti, nesmířen s dobou; dokonce krátký čas zasedal ve Spolkovém sněmu jako poslanec za postkomunistické PDS. Daleko víc se však obecně zabýval vztahy ducha a moci, politiky a umění, vybaven k tomu jedinečnou zkušeností pozitiv i negativ z obou stran právě skonavší velmocenské polarity.
V románech, dramatech, esejích či článcích zúrodňoval výhody efektního žurnalismu amerického střihu, dále oslnivého stylu čerpajícího z nejlepších tradic středoevropské i anglosaské prózy minulého století a rovněž z oněch až ohromivě intenzivních zážitků. Kdesi na dně v tom zněla trpkost člověka, jenž dle svého mínění předběhl směřování světa a zároveň se neopakovatelností své individuální, sociální i politické existence odťal definitivně od toho, co z minulosti dosloužilo. Takže se duchovně pohybuje v nenaplněném prostoročasu "už ne" a "ještě nikoliv". Člověka, vůči němuž se staví lhostejně jeho důvěrní i vzdálenější bližní.
Český čtenář z Heymova díla zná jen staré známé Křižáky na západě a z doby čerstvější kulturněpolitický jinotaj Zpráva o králi Davidovi. Škoda; Stefan Heym byl literát nejen kvalitní (ne však neproniknutelně temný) až virtuózní, ale také plodný.
Dotáhl to na plukovníka a po skončení války byl činný v Bavorsku jako důstojník v oddělení psychologického vedení války. To už psal a pronášel rozhlasové projevy k Němcům. Protože neskrývaně tíhl k socialistickým, ba komunistickým myšlenkám, byl přeložen zpět do USA a posléze propuštěn z armády. Když vypukla korejská válka, Heym vrátil prezidentu Trumanovi všechna americká vyznamenání; záhy přesídlil do NDR.
Avšak pod tíhou reality v komunistickém státě Heym začal náležet k intelektuálům, kteří se začali tázat, zda jde o pouhé mrzačení teoretických předpokladů, či zda je chyba v samé podstatě. Předělem pro něho byl 21. srpen 1968. Tehdy Heym pro změnu vrátil východoněmecká vyznamenání - Walteru Ulbrichtovi. Měl za zády estébácký stín, byl terčem publikačních zákazů a perzekučních libůstek. Když byl na konci 70. let z NDR vyhoštěn básník a zpěvák Wolf Biermann, Heym stál mezi "osvědčenými protestujícími". O to víc se těšil proslulosti v druhém německém státě i v anglosaském světě.
Levicových názorů se nikdy nezřekl. Po pádu berlínské zdi a po prudkých změnách v politickém klimatu NDR na podzim 1989 na krátkou dobu patřil k významné skupince východoněmeckých intelektuálů, kteří usilovali nikoliv o okamžité sjednocení německých států, ale o zásadní reformu samostatné Německé demokratické republiky. Ukázalo se, že je to uvažování mimo čas a prostor. Heym reagoval ne bez hořkosti, nesmířen s dobou; dokonce krátký čas zasedal ve Spolkovém sněmu jako poslanec za postkomunistické PDS. Daleko víc se však obecně zabýval vztahy ducha a moci, politiky a umění, vybaven k tomu jedinečnou zkušeností pozitiv i negativ z obou stran právě skonavší velmocenské polarity.
V románech, dramatech, esejích či článcích zúrodňoval výhody efektního žurnalismu amerického střihu, dále oslnivého stylu čerpajícího z nejlepších tradic středoevropské i anglosaské prózy minulého století a rovněž z oněch až ohromivě intenzivních zážitků. Kdesi na dně v tom zněla trpkost člověka, jenž dle svého mínění předběhl směřování světa a zároveň se neopakovatelností své individuální, sociální i politické existence odťal definitivně od toho, co z minulosti dosloužilo. Takže se duchovně pohybuje v nenaplněném prostoročasu "už ne" a "ještě nikoliv". Člověka, vůči němuž se staví lhostejně jeho důvěrní i vzdálenější bližní.
Český čtenář z Heymova díla zná jen staré známé Křižáky na západě a z doby čerstvější kulturněpolitický jinotaj Zpráva o králi Davidovi. Škoda; Stefan Heym byl literát nejen kvalitní (ne však neproniknutelně temný) až virtuózní, ale také plodný.
 Stefan Heym na autorském čtení ve východním Berlíně, 1976. |
