Čechov se narodil 29. ledna 1860 v jihoruském Taganrogu. Ač podprůměrný student gymnázia, absolvoval univerzitní medicínu se zlatou medailí.
Lékařskou praxi vykonával krátce, zřídka si řekl o honorář. Ve čtyřiadvaceti letech Čechova zastihly první příznaky tuberkulózy, nemoci, jíž o dvacet let později podlehl.
Před přáteli a blízkými svůj stav zlehčoval a současník Ivan Bunin napsal, že "dokonce i ve dnech jeho nejtěžších útrap nikdo často nic netušil".
Oženil se na sklonku života s herečkou Moskevského uměleckého divadla Olgou Knipperovou. Své životy nespojili úplně: samotářský Anton Pavlovič trávil větší část roku na Jaltě, Olga zkoušela v Moskvě.
Čechov je považován za mistra moderní povídky, která těží z náznaků, zdánlivě nepatrných prožitků a příhod. Napsal jich kolem pěti set. Byl přesvědčen, že v umění je lépe něco nedoříci než říci přespříliš.
Podněty k psaní přišly už v dětství, když pomáhal v otcově krámě. První povídku otiskl ve dvaceti letech. Začínal příspěvky do humoristických časopisů, které podepisoval pseudonymy, nejznámějším je Antoša Čechonte.
Oceňované prózy vznikly na konci 80. let a v 90. letech - Nudná historie, Pavilon č. 6, Člověk ve futrálu či Dáma s psíčkem.
Čechovovy celovečerní hry neměly zpočátku úspěch. Teprve interpretace Racka moskevským MCHAT, v němž hrála jeho budoucí manželka, přinesla úspěch. Následovaly hry Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad.
Podle některých Čechov vystihl pocity lidí, kteří hledali své místo. Čechovovy postavy jsou trosky, kterým život proplouvá mezi prsty. Tito ztracenci nedovedou své osudy uchopit pevně do svých rukou. Hodně mluví, filozofují o lepším světě.
Často marní čas v zábavách a nadměrně pijí vodku. Pod povrchem se však skrývá samota, promarněné tužby a nedostatek lásky. "Zpackanej život!" volá nešťastná Máša v Rackovi.
Anebo poslední slova Olgy, která stejně jako její dvě sestry touží odjet do Moskvy: "Budeme žít. Muzika vyhrává tak vesele, tak radostně, vždyť to nemusí ani moc dlouho trvat a třeba na to přijdeme, proč vlastně žijeme, proč trpíme. Jen na to přijít, jen na to přijít..."
V dějinách českých přístupů k Čechovovi zmiňme z 60. let Otomara Krejču: jeho Tři sestry a především Racka, v němž se v roli Konstantina Trepleva blýskl Jan Tříska. Později upoutaly inscenace Jana Grossmana nebo Jana Kačera.
V 90. letech byl v centru pozornosti Petr Lébl, který Strýčka Váňu přesadil do amerického saloonu a využil písně Žluté růže z Texasu. Jeho inscenace Strýčka Váni a Ivanova, jež rozdělily kritickou obec, se v Divadle Na zábradlí hrají dodnes.
Nekonvenčně se s Čechovem utkal i Vladimír Morávek. V Klicperově divadle nastudoval Tři sestry, Racka a Strýčka Soleného (Morávkovu verzi Strýčka Váni) v celkem devítihodinové trilogii Čechov Čechům. Soleného, důstojníka ze Tří sester, nechal projít všemi hrami, aby se z něj nakonec stal zatrpklý, nenávistný, a přece politováníhodný Váňa. Tři sestry na konci života, vzpomínající na někdejší události, zajímavě představil i Michal Dočekal v Divadle Komedie.
Čechovovo výročí si připomíná i Český rozhlas, a to četbou na pokračování ze vzpomínek Čechovovy nenaplněné lásky Lydie Avilovové (do 18.7., vždy v 18.30) nebo pořadem Proč žijeme, proč trpíme (18. 7, 12.50).
