Šťastně neprovdaná

- Když Barbora Osvaldová představuje svého partnera, říká s úsměvem: "Toto je otec mých dětí." Milan Boehm uvádí Barboru jako svou "dlouholetou snoubenku". Ona je vedoucí katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, on podnikatel. Žijí spolu pětadvacet let, mají dvě dcery. Nikdy nestanuli před oddávajícím úředníkem a vzdor Milanovu bonmotu se ani nezasnoubili. Přesto je jejich vztah možná harmoničtější než většina běžných manželství. Nebo právě proto.
Požádal vás partner někdy o ruku?
Ano. Když jsem poprvé přišla do jiného stavu, řekl, že pokud toužím po bílém závoji, byl by ochoten mi to přání splnit. Já jsem však netoužila.

Proč?
Snad to bylo liberálním rodinným prostředím. Otec nikdy neposuzoval ženy podle toho, jak se provdaly, ale podle toho, o čem mluvily a jak myslely. Manželství pro něj nebylo prestižní záležitost a já jsem ho tedy nikdy nepokládala za svůj cíl. A pak tu byl ještě jeden zvláštní moment: někdy v sedmnácti jsem četla Vojnu a mír, román, v němž figuruje éterická okouzlující bytost, jistá Nataša Rostovová, jež se v závěru knihy provdá za hlavního hrdinu Pierra Bezuchova. V jedné z posledních kapitol je krátká pasáž, kdy Bezuchov se svým přítelem přichází domů. Vstříc jim vychází umolousané stvoření. "Poznáváš Natašu?" ptá se Bezuchov - a mně se při čtení úžil dech. Od té doby mám panický strach z okamžiku, kdy se z obdivované bytosti stává někdo, kdo druhému visí na krku jako balvan. Nechtěla jsem být ani kamenem, ani tím, kdo ho má kolem krku.

Většina žen považuje manželství za cosi, co jim a dětem dává jistotu. Vy to tak necítíte?
Jakmile v životě začnete něco považovat za definitivní, jste na nejlepší cestě o to přijít - a to platí o všem, ne jen o manželství. Není moudré považovat partnera za někoho, kdo s vámi musí být až navěky, ať chce, nebo nechce. V jistém směru by se žena měla k manželovi chovat stejně jako k milenci. Neměla by servírovat večeři v teplákách a s natáčkami na hlavě. Neměla by chodit do ložnice se silnou vrstvou nočního krému a flanelovou košilí upnutou ke krku. Je třeba zachovávat jistá osobní tajemství a snažit se udržet dekorum - na obou stranách, přirozeně.

Nevadil váš neformální vztah dcerám? Není běžné, aby se maminka a tatínek jmenovali každý jinak.
Různá jména byla naštěstí nebo naneštěstí už v době, kdy šly do školy, zcela běžná. Maminky jejich nových spolužáků se stačily porozvádět a opět povdávat, čímž nabyly nových jmen. Charakter našeho svazku dcery nikterak netrápil. Pokud by tomu tak bylo, patrně bychom se s Milanem pro klid dětských duší vzali. Dnes se mi zdá, jako by je důkaz, že lze s někým vydržet pětadvacet let jen proto, že ti dva chtějí, dokonce těšil.

Co vaše okolí, úřady?
Když jsem šla do porodnice, měla jsem už doktorát. Do značné míry mě chránil před tím, aby se ke mně lékaři a sestry chovali stejně nepříjemně jako k ostatním svobodným matkám. Úřadům zase ztěžoval náš volný svazek život, neboť pro něj nebyly kolonky a formuláře, a ony ho tedy na oplátku mnohdy ztěžovaly nám. Když jsem třeba chtěla jet s dětmi do zahraničí, musel k tomu dávat jejich otec zvláštní souhlas. Ten byl nutný také k tomu, aby se dcery mohly jmenovat po otci. V případě Milanova nebo mého úrazu by toho druhého vůbec nemuseli pustit do nemocnice, nejsme přece příbuzní... Takových drobností je mnoho.

Nevkradla se do vašeho soužití po tolika letech přece jen trocha rutiny, napětí...
Samozřejmě, že ano. Občas se pohádáme, občas před sebou utíkáme. Naštěstí máme kam, neboť si každý z nás kromě společného života nechal i svoje soukromí: své zájmy, přátele a práci, kterou máme rádi.