Nožička v letech 1959 až 1994 stával za nezpravodajskými kamerami Československé, na konci své kariéry České televize. Dle vlastních slov je podepsán pod asi čtyřmi a půl stovkami převážně dramatických pořadů.
Po celou tu dobu, respektive již od dob kameramanských studií na FAMU fotografoval. Zatímco v televizi si vydělával na chleba, pro fotografickou tvorbu si vyhradil naprostou nepragmatičnost.
Na konci padesátých let Nožička začal snímat v různých zašlých a ztichlých zákoutích opuštěné předměty a struktury povrchů přírodních i uměle vytvořených materiálů a šel s tehdy aktuálním, takzvaným informelním proudem v českém výtvarném umění, jehož součástí byla i abstraktní a surrealistická fotografie.
Zhodnocení této fáze přinesla v roce 2003 publikace Komplementární svědectví, kterou z Nožičkových záběrů exponovaných v období 1958–1965 připravil v Německu působící kunsthistorik Zdenek Primus.
Naproti tomu nynější výstava v čítárně pražského Unijazzu, kulturní organizace alternativnějšího charakteru, představuje Nožičkovy fotografie z posledních pěti let.
Čtenář, který nebude mít možnost vyšplhat se do prostor Unijazzu, sídlícího pod střechou jednoho z činžáků u Václavského náměstí, si může na internetu naklikat stránky www.nozicka.org.
Na nich je dostupný průřez celým fotografovým dílem: od černobílých Komplementárních svědectví přes barevné surrealistické fotokoláže z první poloviny sedmdesátých let a černobílé fotomontáže ženských aktů a snímků struktur z let 1978–1985 až k barevným záběrům z období 2004–2006, přičemž tato aktuální sestava se v nemalé míře kryje s tou, která je instalována v Unijazzu.
Pravda, Nožičkovy internetové stránky nabízejí díla v nevalném rozlišení a s nepřehlédnutelným vsazením autorova jména do každého obrazu; snad to má být obrana proti stažení, jenže tohle se dá ošetřit jinak a lépe.
Nejnovější tvorbu Aloise Nožičky je možné označit za spirálovitý návrat do výchozích pozic (což automaticky neznamená na vyšší úroveň), za cestu jinudy tamtéž, do krajin "komplementárních svědectví".
O tom se právě na internetu může dobře přesvědčit i ten, kdo nevlastní autorovu publikaci z roku 2003. Podobnost motivů se blíží shodě – tenkrát i dnes se u Nožičky vyskytují jakési hmotné nakupeniny zmaru, proměny anorganických předmětů v "organické" tvory.
Poněkud přibarveno
V textu, který tvůrce připojil do výstavně ne zrovna ideálních prostor Unijazzu (i tak za ně díky), opěvuje zobrazovací možnosti nových technologií: digitálního záznamu a jeho následné úpravy v počítači, které mu prý umožňují mít na výsledné fotografii přesně to, co tam mít chce. Téměř to vyhlíží, jako kdyby Alois Nožička teprve teď držel v rukách to, po čem celý život toužil.
V obsáhlém rozhovoru, který fotograf poskytl únorovému číslu časopisu UNI, je poněkud střízlivější: "Počítačová grafika nebo digitální fotoaparát jsou bez poezie, dávají vám sice větší možnost manipulace, ne smyslu, ale podtržení formy nebo tvaru – ale musíte je dokázat ovládnout ke své vůli."
Nicméně ono "podtrhávání" formy či tvaru si Nožička nyní evidentně užívá, vypadá to, že dostal novou chuť do focení. Není zdaleka sám: digitální fotografii "řeší" mnozí současní fotografové včetně těch, do nichž by to ani znalec takzvaně neřekl, a probouzejí své zemdlévající oči k novým pohledům.
Osvěžení zraku novými technologiemi je však jedna věc a tvorba, která přináší nové vidění skutečnosti, věc druhá.
Nahlédnuto v souvislostech: zatímco čtyřicet a více let stará Nožičkova "komplementární svědectví" byla už v době svého vzniku na špici "abstraktizující" linie tuzemské fotografie a nutno je poměřovat s díly takových tvůrců, jakými byla Emila Medková či Vilém Reichmann, nynější soubor je inovací již nalezeného.
Samozřejmě, tato formulace může být dneska ve fotografii aplikována téměř na vše, ale i tak – je navýsost sympatické, že Alois Nožička zkouší nové postupy záznamu, ovšem jeho vlastní nadšení z "digi" zatím není úměrné výsledku.
Ten je totiž technologicky nový, ovšem roli, kterou před bezmála půlstoletím sehrávala "komplementární svědectví", dnes sehrávají práce zcela jiného druhu, než jsou Nožičkovy diptychy a triptychy představené v Unijazzu.
