To jsou jména a díla, která se – ještě s Jakubem Lipavským a Adamem Vačkářem – během posledního půl roku představila v malém výstavním prostoru v přízemí Domu u Zlatého prstenu.
Galerie hlavního města Prahy tam vytvořila místo pro projekt STARTUP (vedený kurátorkou Olgou Malou), tedy startovací dráhu pro mladé, často ještě studující umělce. Teď, s výstavou Nikoly Čulíka, STARTUP končí, byť jen na chvíli a částečně.
Galerie slibuje po pěti mužských jménech pět žen (zatím je jistá Adéla Babanová, Dragana Živanovič a Alice Nikitinová), jejichž výstavy začnou v souvislosti s projektem Po sametu v polovině listopadu. A je to paralela víc než vhodná – autoři, kteří ve střízlivě zrekonstruované galerijní šatně vystavovali a ještě vystavovat budou, jsou přesně tou generací, která sametovou revoluci zažila, ale aktivně do ní nemohla zasahovat, protože byla ještě školou povinná.
Generace rozkročená mezi oběma světy, výchovou poznamenaná tím komunistickým, tvorbou však jasně spadající do toho svobodného či spíš toho, který svobodu a její možné podoby svým dílem reflektuje
či dokonce svým způsobem "ustavuje".
Asi nejvíc patrný je tento fakt v díle Adama Vačkáře a jeho projektu s bezdomovci, který coby video Vačkář vystavoval v rámci STARTUP v červenci. Sezval tenkrát do pronajaté haly skupinu bezdomovců a nechal je vizážisty obléct, nalíčit a načesat tak, aby smazal to první (povrchové), čím se liší od ostatních a zařadil je alespoň na první pohled mezi "normální" lidi. Právě normálnost, průměrnost a šablonovitost bylo to, co Vačkář kritizoval.
é A podobné odkazy by mohly nést i Džadoňovy paneláky. Ten jeden konkrétní vystavený na STARTUPu byl šikmý jako věž v Pise a svou vyšinutostí tak nabourával představu normálnosti šedivého panelového světa, který přetrvává.
Projekt STARTUP začal v dubnu s velkými ambicemi a malými prostorami a po půl roce fungování je naplnil, ambice obstojně, prostory vtipně a suverénně. Tomáš Džadoň potvrdil svoje kvality nominací na Cenu Jindřicha Chalupeckého, Adam Vačkář o sobě dává vědět projekty ve Francii, Nikola Čulík vydal kolibří knihu deníkových zápisků nazvanou Miminka.
Všichni mají našlápnuto. Stejně tak STARTUP. Doufejme, že neskončí pěticí výstav žen – umělkyň a že po jejich skončení příští rok najde
novou podobu.
