Uplynul více než rok od bouřlivého přijetí Grassových vzpomínek Když se loupe cibule, v nichž poprvé přiznal své členství u nacistické jednotky SS. Nyní, u příležitosti Grassových osmdesátin, rozjitřené emoce utichají.
Grass dostal počátkem října pozvání do svého rodného města Gdaňsku, z něhož se loni ozývaly radikální návrhy, aby vrátil jeho čestné občanství.
"V letech a desetiletích následujících po válce, kdy jsem nahlédl zločiny nacismu v jejich strašlivém měřítku, jsem tuto krátkou, ale tíživou epizodu svých mladých let ze studu podržel pro sebe, ale nevytěsnil," napsal tehdy Grass v otevřeném dopise na vysvětlenou gdaňským radním.
Pochopili, porozuměli. Tedy až na konzervativní stranu, která bojkotovala třídenní slavnost na počest osmdesátníka. Grasse to však nerozhodilo, v doprovodu své manželky Ute uvolněně procházel gdaňskými ulicemi, přijímal gratulace a pózoval fotografům.
S přístavním Gdaňskem (Danzig), který byl před druhou světovou válkou svobodným městem mezi Polskem a Německem, je spojen i svět Oskara Matzeratha, podivného skřeta bez citu a soucitu z Grassova prvního a nejslavnější románu Plechový bubínek.
Právě divadelní zpracování tohoto díla z roku 1959 bylo na programu oslav, které obsáhly i diskusi s Grassovým přítelem a občasným oponentem, bývalým polským prezidentem Lechem Walesou.
"Přežil jsem už i horší věci, ale mám kolem sebe hodně dobrých přátel a také čtenářů," řekl Grass agentuře DPA s narážkou na incident, s kterým se vypořádal i ve své zatím poslední knize básní a ilustrací Dummer August (Hloupý srpen, ale i Ťulpas).
Ani v Německu neprochází Grassovo výročí bez povšimnutí. Na největším knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem autor minulý týden uvedl třetí souborné vydání svých děl, které čítá dvanáct svazků, bezmála devět tisíc stran a zachytilo i projevy posledních měsíců.
Autor bude také číst ze své novely Kočka a myš, rozhlas odvysílal čtyřhodinovou grassovskou noc a televize uvedla dokument o Skupině 47, nepominutelné tribuně poválečné německé literatury, jejímž členem Grass byl.
"Stáří nahlížím k vlastnímu překvapení jako zisk. Mám se svou ženou dohromady osm dětí a nespočetně vnoučat... Kromě toho cítím, že moje tvůrčí radost neslábne. Probíhá ve mně nestálý vnitřní formulační a slovo hledající proces, který neskončí," řekl v nedávném rozhovoru pro list Die Zeit Grass, který byl zpovídán společně s dalším letošním osmdesátníkem Martinem Walserem.
Jak podotkl, neznamená to však, že by se snad ve stáří psalo snadněji. Papír je před spisovatelem stále stejně strašně bílý.
