Jak se kluk z Jilemnice v Podkrkonoší stane hercem?
Já jsem k tomu přičichl velmi brzo. Divadlo hraju už 81 let. Poprvé na jevišti jsem stál v roce 1937 v představení Prodané nevěsty jilemnických ochotníků. Od té doby mě to nepustilo. Tam, na jevišti, je nějaký zvláštní magnet, který mě natolik přitáhl, že již tehdy jsem po tom toužil. Šustot kostýmů, vůně líčidel byla zázračná. Navíc když jsem něco hezkého i smutného prožíval, nerad jsem se o to dělil sám. A tahle touha někomu něco sdělit, potěšit někoho, podělit se o to štěstí – ta tam byla od dětství. A jak jsem začal rozum brát, tak jsem zakládal všelijaké dětské soubory, poté na gymnáziu i studentské divadlo. Tam u nás v Podkrkonoší se totiž hrálo ochotnické divadlo v každé vesnici. V Jilemnici, což je krásný kraj v Podkrkonoší, byly dva ochotnické soubory, dva pěvecké soubory, orchestr, Sokol. Ač malé městečko, byla to taková „výspa češství“, dál už byly jen Sudety.
Zemřel Stanislav Zindulka, vtipný a dvorný kavalír ze starých časů |
Ve své knize Moje cesta vlakem dětství a naděje vyprávíte o svém dětství s nadšením. Opravdu bylo vše tak krásné?
Já měl opravdu v životě spoustu štěstí. Zaprvé, že jsem mohl a mohu dělat to, co jsem vždycky dělat chtěl. Pak že jsem potkal partnerku na celý život, příští rok spolu budeme šedesát let. Manželka je úplně z jiného oboru, je inženýrka zemědělství, ale má obrovský smysl pro kumšt, divadlo, hudbu, literaturu. Takže jsme si vždycky skvěle rozuměli. A pak jsem měl štěstí v tom, že jsem měl nádhernou rodinu a vždy byl obklopen obrovskou láskou. Měl jsem navíc tu lásku znásobenou. Ve skutečnosti jsem měl tři maminky a já mezi nimi nerozlišoval. Tenkrát ve 30. letech se totiž děvčata tak lehce nevdala, když neměla potřebné věno. A maminka měla dvě sestry, báječné, úžasné. A ty žily s námi. Tatínek to akceptoval. Byli jsme šťastní, že nás je tolik, a tetičky byly šťastné, že mají rodinu.
Já měl ještě dva sourozence. Když byl třeba táta za války nemocný a bez práce, tak tetičky celou rodinu živily, zcela automaticky. Jedna šila, druhá pekla vyhlášené jilemnické trubičky. Tahle rodina mě citově velmi obohatila. Žil jsem jako v bavlnce. Možná jsem byl i zhýčkaný, kolem mě se točily ty tři maminky, které za mě všechno dělaly. Vždycky jsem se těšil domů. A člověk se přece musí neustále na něco těšit, jinak ten život nemá smysl. Člověk musí mít v životě nějakou vášeň. Já jsem byl vlastně celý život zamilovaný: do divadla, do mé rodiny, do mého domova. Zkrátka jsem měl několik štěstí najednou.
Před dvěma lety jste dostal i významné ocenění – Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství...
Já obdobu dnešní ceny Thálie dostal už v roce 1969, tehdy šlo o celostátní cenu Svazu českých dramatických umělců za inscenaci Pavla Kohouta August August, august. Moc mě těšilo, že jsem byl tehdy oceněn spolu s takovými umělci, jako byli Karel Höger, Luděk Munzar, Beno Blachut, Antonín Přidal či Jan Tříska. Thálie za celoživotní mistrovství mě neskutečně potěšila a cítil jsem se úžasně, protože jsem stál konečně v Národním divadle v Praze, na tom jevišti, a viděl roztleskané hlediště, které vstalo. A říkal jsem si: Asi jsem přece jenom nedělal to divadlo zbytečně, ono se to nakonec vyplatilo.
A když jste tam tak stál, vzpomněl jste si na někoho, kdo už je v divadelním nebi a teď se na vás možná dívá? Na nějaké své vzory?
Já na ně myslím pořád. To byly pro mne bohové z Olympu. Já zažil období v divadle, kde byl doslova soubor osobností: Zdeňka Baldová, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Václav Vydra starší, Karel Höger, Ladislav Pešek, Vlasta Fabianová a mohl bych jmenovat další a další. Osobnosti a jejich herecké koncerty. To je to, co teď marně hledám, když jdu do Národního divadla. Proto tam už ani nechodím. Je tam pár dobrých herců, ale osobnosti, které když přišly na jeviště, tak tam zkrátka „něco“ bylo, chybějí. Na ty já právě vzpomínám. Hlavně na Vlastu Fabianovou, to byla moje milovaná kantorka na DAMU. Byla nejen krásná a okouzlující, ale i skvělá paní profesorka. Učila tím, že sama hořela pro kumšt a dovedla svým žárem zapalovat ostatní. Svou bezmeznou láskou k divadlu nás doslova nakazila. Naučila nás, že nic se nesmí dělat jenom jako. Když to děláte poctivě, tak ono to sice unaví, ale zároveň to dodá obrovskou sílu. My ji milovali a hluboce jsme si jí vážili.
Bylo pro vás jeviště Národní divadlo něčím vysněným?
Já vždy po Národním divadle toužil. Dostat se tam bylo pro mě metou. A je pravdou, že tu nabídku jsem nakonec i dostal. A já ji nepřijal. Situace tam už byla natolik jiná, že pro mě byla daleko vábnější druhá nabídka, a to byl Činoherní klub v Praze. Okamžitě jsem na ni kývl (do Prahy přišel z Brna v roce 1989 a po čtyřech letech v Městských divadlech pražských přešel do Činoherního klubu v roce 1994, pozn. red.). Činoherní klub byl totiž můj tajný sen. A nelituji. Je tam vynikající režisér Ladislav Smoček, skvělí kolegové Petr Nárožný, Ondra Vetchý, Lála Dulava, Ondřej Sokol, ze kterého vyrostl mimo jiné i skvělý režisér.
Stanislav Zindulka5. května 1932 - 14. března 2019 Po studiích na DAMU v ročníku Vlasty Fabianové (absolvoval v roce 1955) byl členem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové. Zde působil do roku 1959. Poté rok hrál ve Státním divadle v Brně. V letech 1960–1967 byl členem Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Poté až do roku 1989 byl hercem Divadla bratří Mrštíků v Brně. V Brně v letech 1968 až 1975 působil také jako pedagog herectví na konzervatoři. V roce 1989 nastoupil do Městských divadel pražských a v roce 1994 se stal členem Činoherního klubu. Ve filmech se představil zejména ve vedlejších rolích, například ve snímcích Smrt krásných srnců, Jak básníkům chutná život, Učitel tance, Báječná léta pod psa, Hanele, Anděl Páně, Poslední vlak, Ďáblova lest, Odcházení. Za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Babí léto (režie Vladimír Michálek, 2011) získal ocenění Český lev. V roce 2016 obdržel za celoživotní mistrovství Cenu Thálie. S manželkou Milenou má dva syny Ondřeje a Jakuba, který je také herec. |
Za dobu své herecké kariéry jste jistě potkal výborné režiséry. Kdo byl tím nejstěžejnějším? Karel Kachyňa, režisér krásného seriálu Vlak dětství a naděje (1983), kde jste vytvořil titulní postavu tatínka?
Já měl štěstí pracovat s ohromnými režiséry, nejen s Kachyňou, ale i třeba s Otakarem Vávrou. Karel Kachyňa byl pro mě ale rozhodující. Nejenže mi dal ohromnou šanci, mou první velikánskou filmovou roli, ale ještě mě naučil filmovou abecedu. Já tehdy jel na konkurz s vědomím, že na tu roli je spousta dobrých herců. Zabojoval jsem a ono to vyšlo. Člověk má vždycky zabojovat. Chvíli ale trvalo, než jsme s Karlem Kachyňou k sobě našli vztah. Při natáčení byl strhující, inspirující, zcela nabitý energií a zcela přesně věděl, co chce. Uměl to přesně říct, i když třeba až neomaleně. Mimo plac byl však chladný, až bez zájmu. Později jsem se dozvěděl, že to bylo z velmi vážných osobních důvodů. Jeho žena mu tehdy umírala na rakovinu. Nepřestanu mu být stále vděčný za všechno, co mě naučil. Ale s láskou vzpomínám i na některé režiséry Divadla bratří Mrštíků v Brně. Tam jsem strávil krásných 22 let. Například tehdejší ředitel divadla Milan Pásek, výborný režisér, se kterým jsem už předtím pracoval v Hradci Králové, byl nesmírně precizní, koncepční, zamilovaný do divadla, ale rozporuplný. Neměl rodinu, jeho domovem bylo divadlo. V Divadle Bratří Mrštíků jsem dostával velké role shakespearovských hrdinů, dürrenmatty… (díla švýcarského ramatika Friedricha Dürrenmatta; 1921–1990, pozn. red.).
Máte svého opravdu oblíbeného dramatika?
U mě to byl jednoznačně právě Friedrich Dürrenmatt. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl hrát velké role v jeho hrách, a to v období, kdy byl na indexu. Nám se tehdy v Brně podařilo hrát všechny jeho hry – Krále Jana, kde jsem hrál titulní postavu, Novokřtěnce, Franka Pátého, Fyziky a Návštěvu staré dámy. Byl to vlastně zázrak. A jsme opět u toho štěstí. Já ho zkrátka měl. Ale je také dobré být na štěstí připravený.
Ono se i říká, že kolem herce jedou tři koně:nejdříve ten krásný, bílý, a když na něj herec nasedne, má veliké štěstí. A když se mu to nepodaří, tak už jede jen pivovarský valach, a nakonec ten poslední, pohřební.
Je třeba být vždy připravený, zabojovat s pocitem, že to mohu prohrát, ale i vyhrát. Takové byly třeba i moje zkoušky na DAMU. Nás tehdy bylo 350 uchazečů na 35 míst. Když jsem tenkrát, já „venkovan z Jilemnice“, přišel před tu školu, tak jsem si myslel, že je tam nějaká manifestace. A to všechno byli zájemci... Jako monolog jsem dostal Plautova Palestria, Simonovovy Ruské otázky a mé zamilované autory Šrámka, Seiferta, Wolkera. Do druhého kola se dostalo asi sto uchazečů a já mezi nimi. Byl jsem naprosto blažený. Čekaly mě pohybové, taneční, hudební a hlasové zkoušky. Opět jsem prošel. Jen do třetího kola jsem vstupoval naprosto hladový. Nenapadlo mě totiž, že se zkoušky tak protáhnou a já už spotřeboval všechny potravinové lístky. Psal se rok 1951 a za peníze, které jsem dostal od táty, nešlo stejně nic koupit. Naštěstí to dopadlo dobře a já mohl slavit své první herecké vítězství hlad nehlad. Z těch pětatřiceti lidí u nás v ročníku jich nakonec absolvovalo sedmnáct a u divadla se uchytilo jen jedenáct. Já jsem dnes poslední!
Vy sám jste na brněnské konzervatoři v letech 1968 až 1975 i učil...
Když jsem dostal v září 1968 nabídku učit na konzervatoři, udělalo mi to obrovskou radost. Vždy jsem po tom podvědomě toužil. Pedagogická práce mě ohromně bavila. Mí studenti mě inspirovali. Zajímalo mě, co si myslí, jak vnímají divadlo, herectví. Ty roky, co jsem učil umělecký přednes a jevištní řeč, než jsem z politických důvodů v 70. letech už nesměl ani na hodinu, jsem se setkal se spoustou talentů, jako byli Libuška Šafránková, Olda Kaiser, Dáša Veškrnová a další. Přistupoval jsem k nim jako k mladším kolegům, přátelsky, a oni to nikdy nezneužili.
S kým z hereckého světa jste se přátelil?
Měl jsem několik dobrých přátel, ale takové největší, hluboké přátelství, na které se nezapomíná, bylo s Vlastimilem Brodským. Bróďa byl nejen výborný herec, ale i vzácný člověk. Vzdělaný, statečný a zároveň velmi zranitelný, nesmírně obyčejný. Jeho humor byl neopakovatelný, nevyčerpatelný. I jeho herectví bylo spontánní, až nakažlivé. Nikdy jsem nevynechal jedinou příležitost se na něj jet podívat. Jen jednou. To, když hrál Augusta v Divadle na Vinohradech. Nechtěl jsem ho v té roli vidět, než si ji nějak uchopím sám. Takže Bróďa mě viděl v Augustovi v Divadle bratří Mrštíků jako první a tehdy po představení dlouho mlčel, seděli jsme v klubu a podotkl: „S tebou bych nechtěl být v angažmá.“ To byla pro mě neskutečná poklona.
Zahráli jste si někdy spolu na divadle? Nebo jen ve filmu Babí léto? Za tento film jste v roce 2001 dostal Českého lva za mužský herecký výkon ve vedlejší roli...
Ač jsme si vzájemně chodili na představení, scházeli se, léta letoucí se navštěvovali, nikdy jsme spolu nehráli. Až v Babím létě. Tam se to přátelství neskutečně zúročilo. Scénář napsal Jiří Hubač pro nás a jako by znal i naše rozdílné pohledy na život a na smrt. Při práci jsme s Bróďou doslova srostli. Nebyl už tehdy zdravotně v pořádku. Tušil, že ho opouštějí síly, a svěřil se mi, že je rád, že mě má vedle sebe, že mu to nesmírně pomáhá.
Tušil jste, že se blíží jeho konec? V dubnu 2002 spáchal sebevraždu.
Já to tušil, respektive jsem to věděl. Chřadnul, ztrácel síly. A šíleně se bál toho, aby někomu nebyl někdy na obtíž. Opravdu strašně se toho bál, té bezmocnosti. Pamatuji si, jak se vrátil naprosto zničený, když byl navštívit Mirka Horníčka. Hned mi volal, byl dočista vyděšený a ptal se: „Kam se poděl ten intelekt, ta důstojnost, kde je ta jeho úroveň, jiskra? Vždyť on už ani nemá sílu spáchat sebevraždu.“ Pak jsem měl slavit sedmdesátiny. Bróďa se na ně moc těšil a pomáhal mi je organizovat. A nedlouho před oslavou přišel a řekl: „Stando, já moc nerad, ale já se ti musím omluvit, já z vážných důvodů nemohu na ty tvé sedmdesátiny už přijet.“ Já měl husí kůži, protože jsem pochopil, co tím asi myslí. A už opravdu nepřišel. A tehdy se i stalo něco zvláštního. Byla sobota ráno, s manželkou jsme snídali, pili kávu. A najednou jako bych slyšel ránu. Vykřikl jsem: „Bróďa!“ Celý jsem se rozklepal a hned se hnal k telefonu a volal na jeho chalupu na Slunečnou, kde pobýval se svým kamarádem Kvakim. Zeptal jsem se: „Co je s Bróďou?“ A v sluchátku jsem zaslechl jen pláč a pak se ozvalo: „Bróďa už není...“ Zeptal jsem se: „A kdy?“ Odpověděl: „Teď, před chvílí.“ Já jsem tu ránu slyšel, tak jsme byli propojeni. Nevěřím na nadpřirozené věci, ale toto bylo až mystické, neuvěřitelné!
To vás muselo velmi zasáhnout.
On byl tak neskutečně zvláštní člověk, takoví lidé prostě neodcházejí. Neplakal jsem. Nepřipouštěl jsem si to. A dodnes si nepřipouštím, že není. Po Bróďovi jsem „zdědil“ jeho dva blízké přátele: Haničku Vávrovou, jeho manažerku a starostlivou kamarádku, a jeho přítele, „komorníka“ Kvakiho (civilním jménem Miroslava Chocholu, pozn. red.). Nesmírně jsem si toho vážil.
Hrál a hostoval jste ve spoustě divadel. Jak se díváte na současnou divadelní postmodernu?
Já se bojím na taková představení jít. Je to prezentace režiséra, ne autora. Pokud si přece vyberu autora, tak jej musím ctít. Jsem šťastný, když vidím takové to opravdové, zaujaté divadlo, jako se dělá například v Dejvickém divadle nebo v Činoherním klubu.
A co vysněné role?
Nikdy jsem si o roli neřekl, vždycky jsem na ni čekal. Možná to byl i Cyrano z Bergeracu či Harpagon, které mě nepotkaly. Ale ty velké, krásné role nakonec přišly samy a ty jsem přijal do své náruče s velikou láskou. Já jsem byl vlastně šťastný, že jsem nebyl od začátku v Praze, že jsem zakusil venkovské divadlo. Dostal jsem sice krátce po škole nabídku, když jsem byl čtvrtým rokem v angažmá v Hradci Králové, do pražského divadla Rokoko, kde byl režisérem Ján Roháč, můj spolužák, ale já ji nepřijal. Byl jsem přesvědčen, že toho ještě málo umím, chtěl jsem se učit od starých hereckých bardů na oblasti. Já se tam setkal ještě s partou kočovných herců, kteří se vyznačovali ohromnou láskou k divadlu. Oni nic neměli, rodinu, nic, ale měli divadlo! To dnes nikdo z těch mladých absolutně nepochopí. Já téměř pokaždé, když se otevře opona, vstupuji s pocitem sladkého napětí do toho magického prostoru jeviště a potom při děkovačce tomu znovu a znovu nemohu uvěřit, že tak činím již třiašedesát let! Splnil se mi můj životní sen a nevím, jak za to dost poděkovat. Měl jsem zkrátka bohatý život a rouhal bych se, kdybych si stěžoval.
14. března 2019 |
