Tedy deset let po pádu berlínské zdi, jímž se počalo hroutit komunistické impérium. Jak onu dobu vidělo sedmadvacet autorů z bývalého východního bloku? Na první pohled můžeme říci, že temně. Přibližně na 150 fotografiích totiž dominují převážně jevy a události negativní. Násilí a krev se v rychlých intervalech střídají s bídou a nouzí. Něco podobného jsme na Hradě již viděli - před rokem zde Antonín Kratochvíl předváděl svůj cyklus Rozbitý sen. I on se zaměřil na vývoj v posttotalitních zemích a výsledek také nebyl optimistický. Jenže je tu jeden velký rozdíl: zatímco Kratochvílova tvorba představuje individuální a patřičně subjektivní pohled na předem vytyčené téma, současná výstava ukazuje fotografie novinářské, od nichž se očekává objektivita a především informační hodnota.
Však jsou také dvě chodby v Tereziánském křídle Starého královského paláce informacemi přímo nabity. Každý popisek obsahuje název snímku a oblast vzniku, ale mnohdy i stručnou historii té které události spolu s počtem jejích obětí. Projevuje se tak rukopis jednoho z kurátorů Arpáda Gerecseyho, jenž je ředitelem World Press Photo. A zde je také klíč k celému projektu.
Světová soutěž novinářské fotografie vždy poukazuje na nešvary lidské společnosti. Často jakoby říká: Podívejte se, co se na naší planetě ještě děje! Podobně postupuje expozice Deset let poté. Jen záběr je užší, týká se výlučně postkomunistických států.
Odtud pramení i zdánlivá jednolitost všech prací. Jen opravdové autorské veličiny vyčnívají svou individualitou, například Jan Šibík.
Vedle války v Náhorním Karabachu, v Jugoslávii, v Čečně, vedle fotografií zachycujících všední dny ukrajinských bezprizorních dětí či pacienty bosenské psychiatrické léčebny nezůstala bez povšimnutí ani Česká republika. Máme-li věřit výstavě, pak jejím největším nedostatkem jsou neosobní, frustrující porodní sály (Dana Kyndrová), pražští bezdomovci (Jaroslav Kučera) a prostitutky v severních Čechách (opět Kučera). Potud je záměr kurátorů výstavy docela pochopitelný: ukázat, co doprovází bolestný přechod (nebo alespoň pokusy o něj) k občanské společnosti. Avšak některé další fotografie si nelze vysvětlit jinak než pouhou klasickou fascinací něčím neznámým, něčím, za čím se musí dojíždět do exotických zemí. Jak máme jinak pochopit záběry chasidských Židů či členů pravoslavné východní církve? Je pravda, že synodní senior Pavel Smetana není pro objektiv tak atraktivní, ale to je vše.
Podobné je to i s fotografiemi vlakové havárie nebo s krvavým lovem mrožů. Znamená to snad, že bychom se měli zamyslet nad faktem, že i "deset let poté" se stále v Litvě srážejí vlaky a na ruském pobřeží hynou mroži? Ladislav Kesner píše v úvodu ke katalogu, že výstava je pokusem o odpověď, zda nabytá individuální svoboda mohla tak lehce zničit politickou diktaturu a kolektivní poddanost. Abychom si záporně odpověděli, nemuseli bychom díky osobním zážitkům na Hrad ani chodit. Zvláštní však je, že fotografové na žádnou otázku vlastně neodpovídali. Časopis je oslovil, aby vybrali své nejzajímavější záběry z nejdůležitějších událostí minulých deseti let jejich regionu. Pokud by jim nějaká otázka byla položena, možná by vybrali snímky zcela jiné.
Deset let poté, 1989-1999. Fotografové časopisu Transitions. Kurátoři: Arpád Gerecsey, Kees Schaepman, Karolina Hůlová. Pražský hrad, Tereziánské křídlo Starého královského paláce. Výstava trvá do 5. dubna, otevřena denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin.
