Češi o SrpnuMilan Kundera: Tím, čím jiné romány končí, Kundera v podstatě začíná. Vpád tanků Varšavské smlouvy komplikuje lásku Tomáše a Terezy, už tak dost zraňující a bolestnou – ale také krásnou a opojnou. Berou se krátce před invazí, Tereza vojáky fotografuje v ulicích. A podobně jako jiní oba těžce zvažují: Zůstat, či odejít? Josef Koudelka: Jedno z nejslavnějších obrazových svědectví o bezmoci, zmarněných snech a konci socialismu. Fotografie pořídil tehdy třicetiletý Koudelka během sedmi srpnových dnů a později je tajně vyvezl z Československa – rok poté snímky bez autorova jména zveřejnila světová média. Josef Škvorecký: Pražské jaro, velké naděje a zanícené literární debaty. A pak ostrý střih a Sověti s asijskými rysy, kteří zírají na nestydatá stehna fešných Pražanek v minisukních. Jděte domů, proč jste přišli, zní v ulicích. Jen na tom nápisu svoloč na zdech musí překladatelka z ruštiny dopisovat měkké znaky. Jan Novák: Milionový jeep Nejmenované městečko v srdci placatého kraje obsadí Sověti jako poslední baštu v zemi. „Zasraný hajzlovský blbý zmrdaný bolševický Rusáci,“ vzteká se taxikář, když míří s Novákovým hrdinou směrem na Západ. Pro zkrachovalého milionáře je národní tragédie zásahem shůry: kdy jindy snadněji opouštět minulost? Pavel Kohout: Z deníku kontrarevolucionáře První próza Pavla Kohouta vznikla už roku 1969, ale v Česku vyšla až po téměř 30 letech. Podtitul autobiografického románu zní Životy od tanku k tanku, na půdorysu osobních prožitků rozvíjí paralelu dvou klíčových československých zkušeností – a přece s tak odlišnými emocemi a výsledky. Pavol Rankov: Stalo se prvního září Srpnovými událostmi román slovenského spisovatele, oceněný Cenou Evropské unie, končí. Tři dávné přátele zastihne na čundru po Štiavnických vrších, odříznuté od civilizace – při nočním hukotu žertují, že jim nad hlavami prolétají americké tryskáče B-52 na Vietnam. O invazi se dozvědí až s třídenním zpožděním. Michal Viewegh: Báječná léta pod psa Dunění nočních tanků vyplaší andulky románového dědečka Josefa natolik, že ulétnou. Dědeček má jasno: Soudruh Brežněv nám vyhlásil válku! Zato babička se snaží před malým vnukem Quidem situaci zachránit: Ba ne, to se jen v Praze natáčí válečný film. A tak Quido statečným hercům v mundúrech na ulici zamává. Ivan Diviš: Odchod z Čech Sbírka plná zlosti i lásky ke ztracenému, znásilněnému domovu. Divišovi vadí česká zbabělost, neschopnost bojovat. Milovat Čechy, píše, znamená ničit si poslední zdraví. Požár Národního divadla přirovnává k sovětskému útlaku: „Předstíraným močením spojeneckých hydrantů/zdolali nejhorší, a odjeli. Hoří dál!“ Lenka Procházková: Slunce v úplňku Procházková s až dokumentární přesností zachycuje vnější události i vnitřní pochody, které studenta Jana Palacha několik měsíců po sovětské invazi vyburcovaly k zoufalému činu. „Je to příběh proti rezignaci, o národním hrdinovi, kterého si ještě pamatujeme,“ říká o svém románu autorka. Karel Steigerwald: Políbila Dubčeka Hra spojuje malé i velké dějiny. Ty velké reprezentují jak bouřící se pařížští studenti, tak českoslovenští politikové, kteří podobni pejskovi a kočičce pečou socialismus s lidskou tváří. Malé dějiny zastupuje příběh dívky Jaruny: políbila Ginsberga, políbila Dubčeka – a místo studia skončila ve výrobě. (aho)„Plukovník státní bezpečnosti Petrov“ (jedna z mála postav vedených pod pseudonymem) například vysvětluje, co Moskvu na pražských reformátorech nejvíce pobuřovalo – byla to podpora lidu, skutečnost, že reformy žádala i československá veřejnost. (aho) |
Kniha, již Šinkarjov nazval Všecko jsem skoro zapomněl..., je pozoruhodná hlavně tím, že nebýt jeho osobní posedlosti, bylo by už dávno pozdě. Totiž pozdě detailně ověřovat, s jakými konkrétními pohnutkami k nám Rusové vlastně vtrhli a jak invazi po letech sami hodnotili.
Šinkarjov na tomto poli odvedl čtyřicetiletý kus práce. Jeho ústy k nám mluví lidé z politbyra včetně nejbližších spolupracovníků Leonida Brežněva, příslušníci KGB, armádní velitelé i prostí vojáci. Z jejich komentářů posbíraných hlavně koncem 80. a začátkem 90. let (dnes už jsou protagonisté většinou po smrti) přepadá čtenáře mrazivý pocit.
Proč jsou koridory tak úzké?
„Plukovník státní bezpečnosti Petrov“ (jedna z mála postav vedených pod pseudonymem) například vysvětluje, co Moskvu na pražských reformátorech nejvíce pobuřovalo – byla to podpora lidu, skutečnost, že reformy žádala i československá veřejnost.
Jeden z velitelů operace, generál Majorov, zase vzpomíná, jak se na něj Brežněv po jeho návratu z úspěšné mise v Egyptě obrátil již v květnu 1966 slovy: „Teď se zadívejme severněji, k Praze.“ Předtucha? Majorov si myslí, že ano.
Brežněvův asistent Alexandrov-Agentov popisuje, jak Brežněv v červenci 1968 seděl nad dopisním papírem a vlastní rukou psal Alexandru Dubčekovi: „Sašo, sedím tu a už je pozdě v noci... Chce se mi právě teď se s tebou poradit, jenže běda, i telefonicky se s tebou spojit už je pozdě. Své myšlenky chci přenést na papír a ani moc nedbat o uhlazování formulací...“
Ve skutečnosti dopis vznikal odpoledne a diktovalo jej celé politbyro. Kdosi přišel na nápad, že na Dubčeka bude nejlépe jít přes city. Aparátčíci pečlivě posuzovali, kdy volit oslovení Sašo a kdy Alexandře. O pár týdnů později, v polovině srpna, Brežněv přešel na neosobní vykání.
První tajemník ukrajinských komunistů Pjotr Šelest vzpomíná, jak se na konci července sešel na břehu Balatonu s Vasilem Biľakem a vyzval jej k zorganizování skupiny „zdravých sil“. Biľak podle něj ochotně souhlasil a řekl: „Jen jedno je třeba. Sundat Dubčeka. Když to neuděláme, musí přijít vojska.“ Pokud to tak proběhlo, byl to zřejmě počátek tzv. zvacího dopisu. Mluví i další důvěrníci generálního tajemníka.
Autor Brežněvových projevů Alexander Bovin popisuje, jak se v noci v parku v Čierné nad Tisou sešel s Dubčekovým asistentem Ivanem Synkem, jemuž řekl: „Do dvou až tří neděl čekej naše tanky v Praze.“ Doufal, že Synek informaci předá výše, ale ten si ji nechal pro sebe.
Situaci před invazí doplňuje svědectví generálmajora Gorela, kterého vyslali do Prahy převlečeného za turistu, aby si město před invazí prohlédl: „Neviděl jsem město ani lidi, mé myšlenky patřily jen objektům... měl jsem zlost, že koridory jsou tak úzké a těžko se tu bude projíždět s tanky.“ Generál měl pochopitelně na mysli pražské ulice.
Těsně před invazí Brežněvovi podle jeho lékařů těžkne jazyk, zadrhává v dikci, mluví ve vysokých tónech, občas se dojímá k slzám. Objevují se první známky pozdější senility.
Odpusť nám, Praho
Samotní účastníci invaze na ni po letech vzpomínají se smíšenými pocity. Několik jedinců našlo již na konci 80. let dost kuráže, aby se omluvili: „Odpusť nám, Praho. Ne mně, ale nám všem, kdo tě přepadli,“ řekl autorovi už na podzim 1989 výsadkář Něfedov s tím, že je vše připraven zopakovat a podepsat.
Generál Majorov vzpomínal, jak v srpnu „imitoval“ popravu trojice novinářů Ostravských novin. „Dostal jsem rozkaz vás zastřelit nebo oběsit,“ oznámil dvěma mužům a jedné ženě. O třicet let později, v roce 1998, skrze Šinkarjova vzkazoval: „Paní Němcová, pane Kubíčku, pane Nelepko, prosím vás, já, starý člověk, o odpuštění za to trauma, které jsem vám způsobil.“
Podobné reakce jsou však ojedinělé. Většina generálů odchází do důchodu a umírá s tím, že operace byla parádním úspěchem Sovětské armády, zvláště ve srovnání s pozdější invazí do Afghánistánu. Nemají se za co stydět, za cenu minimálních ztrát zachránili Československo před pádem do sféry vlivu Západu.
Někteří velitelé však přiznávají, že to ve skutečnosti mohlo dopadnout špatně. Zástupce velitele pro frontové zázemí Levčenko nemohl spát kvůli pohonným hmotám, které byly všechny spotřebovány hned první den, a trvalo věky, než přijely cisterny z Drážďan a Wroclavi: „Naštěstí nikdo nevěděl, že se tanky ve městech dva až tři dny nemohly hnout z místa.“
Řadoví vojáci mezitím tiše trpí. Starší lidé na ně koukají s pohrdáním, mládež pořád křičí, polonahé dívky se jim vysmívají. Jenom dělníci dělají, že si ničeho nevšímají. Rusové řeší kuriózní problémy – nejen kde se napít, ale taky kde vykonat potřebu. Na Staroměstském náměstí najede tank nad kanál a otevře spodní uzávěr. „Ještě že to doma nevidí,“ shrnuje pocity kapitán Medveděv.
Generálmajor Ljachovskij prošel řadou konfliktů včetně Afghánistánu a Čečenska, ale jen vůči Čechům si vybudoval bariéru. Ani 40 let od vpádu doma nesnese nic českého: „Víte, co nás nejvíce šokovalo? Mluvíte s někým a on se na vás dívá jako na hotovou nulu, jste pro něj, civilizovaného člověka, jakási stvoření ani ne snad třetího, ale desátého řádu. Nikdo!“
Nic nepochopili
Šinkarjov měl ve skutečnosti větší ambice než jen nabízet ruský pohled – chtěl vytvořit „psychologickou skicu“ srpna 1968 – ale český čtenář se hlavně utvrdí v pocitu, že Rusové nic nepochopili.
Pražské jaro viděli převážně jako vzpouru „nažraných a nevděčných“ Čechů, kterou museli z titulu „většího bratra“ zadusit. Dokonce i řadoví vojáci byli plni vlastenectví, což byl asi hlavní rozdíl mezi nimi a vojáky československé armády.
Ti z Rusů, kteří reformám fandili, si o nich zase dělali přehnané iluze a budovali mýtus o neškodnosti pražského jara pro celý komunistický blok. „Češi byli naladěni sovětsky, chtěli být spolu s námi, ale my – idioti! – jsme je zapudili a tím zahubili i sebe. Zradili jsme přátele,“ tvrdil autorovi třeba ekonom Genadij Lisičkin. A v této mase lidí se pohybuje několik statečných jedinců, kteří byli ochotni kvůli dvouminutovému protestu na Rudém náměstí podstoupit vyhnanství na Sibiři. Co si z toho všeho vzít?
Leonid Šinkarjov: Všecko jsem skoro zapomněl...
Překlad L. Dušková, V. Daněk
Akropolis, 480 stran, cena 480 korun
