Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Srpnová invaze očima Rusů? Podle knihy od Šinkarjova nic nepochopili

  7:33aktualizováno  7:33
O invazi států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno hodně. K nejpozoruhodnějším titulům patří kniha dlouholetého dopisovatele Izvestijí Leonida Šinkarjova.

Z výstavy Srpen 1968 v dokumentech doby - snímek z Hradce Králové | foto: Archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové

Kniha, již Šinkarjov nazval Všecko jsem skoro zapomněl..., je pozoruhodná hlavně tím, že nebýt jeho osobní posedlosti, bylo by už dávno pozdě. Totiž pozdě detailně ověřovat, s jakými konkrétními pohnutkami k nám Rusové vlastně vtrhli a jak invazi po letech sami hodnotili.

Šinkarjov na tomto poli odvedl čtyřicetiletý kus práce. Jeho ústy k nám mluví lidé z politbyra včetně nejbližších spolupracovníků Leonida Brežněva, příslušníci KGB, armádní velitelé i prostí vojáci. Z jejich komentářů posbíraných hlavně koncem 80. a začátkem 90. let (dnes už jsou protagonisté většinou po smrti) přepadá čtenáře mrazivý pocit.

Proč jsou koridory tak úzké?

Češi o Srpnu

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Tím, čím jiné romány končí, Kundera v podstatě začíná. Vpád tanků Varšavské smlouvy komplikuje lásku Tomáše a Terezy, už tak dost zraňující a bolestnou – ale také krásnou a opojnou. Milan KunderaBerou se krátce před invazí, Tereza vojáky fotografuje v ulicích. A podobně jako jiní oba těžce zvažují: Zůstat, či odejít?

Josef Koudelka: Invaze 1968
Jedno z nejslavnějších obrazových svědectví o bezmoci, zmarněných snech a konci socialismu. Fotograf Josef Koudelka převzal od ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis Fotografie pořídil tehdy třicetiletý Koudelka během sedmi srpnových dnů a později je tajně vyvezl z Československa – rok poté snímky bez autorova jména zveřejnila světová média.

Josef Škvorecký: Mirákl
Pražské jaro, velké naděje a zanícené literární debaty. A pak ostrý střih a Sověti s asijskými rysy, kteří zírají na nestydatá Josef Škvoreckýstehna fešných Pražanek v minisukních. Jděte domů, proč jste přišli, zní v ulicích. Jen na tom nápisu svoloč na zdech musí překladatelka z ruštiny dopisovat měkké znaky.

Jan Novák: Milionový jeep
Nejmenované městečko v srdci placatého kraje obsadí Sověti jako poslední baštu v zemi. "Zasraný hajzlovský blbý zmrdaný bolševický Jan Novák přebírá cenu Magnesia Litera za rok 2004Rusáci," vzteká se taxikář, když míří s Novákovým hrdinou směrem na Západ. Pro zkrachovalého milionáře je národní tragédie zásahem shůry: kdy jindy snadněji opouštět minulost?

Pavel Kohout: Z deníku kontrarevolucionáře
První próza Pavla Kohouta vznikla už roku 1969, ale v Česku vyšla až po téměř 30 letech. Podtitul autobiografického románu zní Životy od tanku k tPavel Kohoutanku, na půdorysu osobních prožitků rozvíjí paralelu dvou klíčových československých zkušeností – a přece s tak odlišnými emocemi a výsledky.

Pavol Rankov: Stalo se prvního září
Srpnovými událostmi román slovenského spisovatele, oceněný Cenou Evropské unie, končí. Tři dávné přátele Pavol Rankovzastihne na čundru po Štiavnických vrších, odříznuté od civilizace – při nočním hukotu žertují, že jim nad hlavami prolétají americké tryskáče B-52 na Vietnam. O invazi se dozvědí až s třídenním zpožděním.

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa
Dunění nočních tanků vyplaší andulky románového dědečka Josefa natolik, že ulétnou. Dědeček má jasno: Soudruh Brežněv nám Spisovatel Michal Vieweghvyhlásil válku! Zato babička se snaží před malým vnukem Quidem situaci zachránit: Ba ne, to se jen v Praze natáčí válečný film. A tak Quido statečným hercům v mundúrech na ulici zamává.

Ivan Diviš: Odchod z Čech
Sbírka plná zlosti i lásky ke ztracenému, znásilněnému domovu. Divišovi vadí česká zbabělost, neschopnost bojovat. Milovat Čechy, Ivan Divišpíše, znamená ničit si poslední zdraví. Požár Národního divadla přirovnává k sovětskému útlaku: "Předstíraným močením spojeneckých hydrantů/zdolali nejhorší, a odjeli. Hoří dál!"

Lenka Procházková: Slunce v úplňku
Procházková s až dokumentární přesností zachycuje vnější události i vnitřní pochody, které Spisovatelka Lenka Procházkovástudenta Jana Palacha několik měsíců po sovětské invazi vyburcovaly k zoufalému činu. "Je to příběh proti rezignaci, o národním hrdinovi, kterého si ještě pamatujeme," říká o svém románu autorka.

Karel Steigerwald: Políbila Dubčeka
Hra spojuje malé i velké dějiny. Ty velké reprezentují jak bouřící se pařížští studenti, tak českoslovenští politikové, kteří podobni pejskovi a Karel Steigerwaldkočičce pečou socialismus s lidskou tváří. Malé dějiny zastupuje příběh dívky Jaruny: políbila Ginsberga, políbila Dubčeka – a místo studia skončila ve výrobě. (aho)

"Plukovník státní bezpečnosti Petrov" (jedna z mála postav vedených pod pseudonymem) například vysvětluje, co Moskvu na pražských reformátorech nejvíce pobuřovalo – byla to podpora lidu, skutečnost, že reformy žádala i československá veřejnost.

Jeden z velitelů operace, generál Majorov, zase vzpomíná, jak se na něj Brežněv po jeho návratu z úspěšné mise v Egyptě obrátil již v květnu 1966 slovy: "Teď se zadívejme severněji, k Praze." Předtucha? Majorov si myslí, že ano.

Brežněvův asistent Alexandrov-Agentov popisuje, jak Brežněv v červenci 1968 seděl nad dopisním papírem a vlastní rukou psal Alexandru Dubčekovi: "Sašo, sedím tu a už je pozdě v noci... Chce se mi právě teď se s tebou poradit, jenže běda, i telefonicky se s tebou spojit už je pozdě. Své myšlenky chci přenést na papír a ani moc nedbat o uhlazování formulací..."

Ve skutečnosti dopis vznikal odpoledne a diktovalo jej celé politbyro. Kdosi přišel na nápad, že na Dubčeka bude nejlépe jít přes city. Aparátčíci pečlivě posuzovali, kdy volit oslovení Sašo a kdy Alexandře. O pár týdnů později, v polovině srpna, Brežněv přešel na neosobní vykání.

První tajemník ukrajinských komunistů Pjotr Šelest vzpomíná, jak se na konci července sešel na břehu Balatonu s Vasilem Biľakem a vyzval jej k zorganizování skupiny "zdravých sil". Biľak podle něj ochotně souhlasil a řekl: "Jen jedno je třeba. Sundat Dubčeka. Když to neuděláme, musí přijít vojska." Pokud to tak proběhlo, byl to zřejmě počátek tzv. zvacího dopisu. Mluví i další důvěrníci generálního tajemníka.

Autor Brežněvových projevů Alexander Bovin popisuje, jak se v noci v parku v Čierné nad Tisou sešel s Dubčekovým asistentem Ivanem Synkem, jemuž řekl: "Do dvou až tří neděl čekej naše tanky v Praze." Doufal, že Synek informaci předá výše, ale ten si ji nechal pro sebe.

Situaci před invazí doplňuje svědectví generálmajora Gorela, kterého vyslali do Prahy převlečeného za turistu, aby si město před invazí prohlédl: "Neviděl jsem město ani lidi, mé myšlenky patřily jen objektům... měl jsem zlost, že koridory jsou tak úzké a těžko se tu bude projíždět s tanky." Generál měl pochopitelně na mysli pražské ulice.

Těsně před invazí Brežněvovi podle jeho lékařů těžkne jazyk, zadrhává v dikci, mluví ve vysokých tónech, občas se dojímá k slzám. Objevují se první známky pozdější senility.

Odpusť nám, Praho

Samotní účastníci invaze na ni po letech vzpomínají se smíšenými pocity. Několik jedinců našlo již na konci 80. let dost kuráže, aby se omluvili: "Odpusť nám, Praho. Ne mně, ale nám všem, kdo tě přepadli," řekl autorovi už na podzim 1989 výsadkář Něfedov s tím, že je vše připraven zopakovat a podepsat.

Generál Majorov vzpomínal, jak v srpnu "imitoval" popravu trojice novinářů Ostravských novin. "Dostal jsem rozkaz vás zastřelit nebo oběsit," oznámil dvěma mužům a jedné ženě. O třicet let později, v roce 1998, skrze Šinkarjova vzkazoval: "Paní Němcová, pane Kubíčku, pane Nelepko, prosím vás, já, starý člověk, o odpuštění za to trauma, které jsem vám způsobil."

Podobné reakce jsou však ojedinělé. Většina generálů odchází do důchodu a umírá s tím, že operace byla parádním úspěchem Sovětské armády, zvláště ve srovnání s pozdější invazí do Afghánistánu. Nemají se za co stydět, za cenu minimálních ztrát zachránili Československo před pádem do sféry vlivu Západu.

Někteří velitelé však přiznávají, že to ve skutečnosti mohlo dopadnout špatně. Zástupce velitele pro frontové zázemí Levčenko nemohl spát kvůli pohonným hmotám, které byly všechny spotřebovány hned první den, a trvalo věky, než přijely cisterny z Drážďan a Wroclavi: "Naštěstí nikdo nevěděl, že se tanky ve městech dva až tři dny nemohly hnout z místa."

Řadoví vojáci mezitím tiše trpí. Starší lidé na ně koukají s pohrdáním, mládež pořád křičí, polonahé dívky se jim vysmívají. Jenom dělníci dělají, že si ničeho nevšímají. Rusové řeší kuriózní problémy – nejen kde se napít, ale taky kde vykonat potřebu. Na Staroměstském náměstí najede tank nad kanál a otevře spodní uzávěr. "Ještě že to doma nevidí," shrnuje pocity kapitán Medveděv.

Generálmajor Ljachovskij prošel řadou konfliktů včetně Afghánistánu a Čečenska, ale jen vůči Čechům si vybudoval bariéru. Ani 40 let od vpádu doma nesnese nic českého: "Víte, co nás nejvíce šokovalo? Mluvíte s někým a on se na vás dívá jako na hotovou nulu, jste pro něj, civilizovaného člověka, jakási stvoření ani ne snad třetího, ale desátého řádu. Nikdo!"

Nic nepochopili

Šinkarjov měl ve skutečnosti větší ambice než jen nabízet ruský pohled – chtěl vytvořit "psychologickou skicu" srpna 1968 – ale český čtenář se hlavně utvrdí v pocitu, že Rusové nic nepochopili.

Pražské jaro viděli převážně jako vzpouru "nažraných a nevděčných" Čechů, kterou museli z titulu "většího bratra" zadusit. Dokonce i řadoví vojáci byli plni vlastenectví, což byl asi hlavní rozdíl mezi nimi a vojáky československé armády.

Ti z Rusů, kteří reformám fandili, si o nich zase dělali přehnané iluze a budovali mýtus o neškodnosti pražského jara pro celý komunistický blok. "Češi byli naladěni sovětsky, chtěli být spolu s námi, ale my – idioti! – jsme je zapudili a tím zahubili i sebe. Zradili jsme přátele," tvrdil autorovi třeba ekonom Genadij Lisičkin. A v této mase lidí se pohybuje několik statečných jedinců, kteří byli ochotni kvůli dvouminutovému protestu na Rudém náměstí podstoupit vyhnanství na Sibiři. Co si z toho všeho vzít?

Leonid Šinkarjov: Všecko jsem skoro zapomněl...
Překlad L. Dušková, V. Daněk
Akropolis, 480 stran, cena 480 korun




Nejčtenější

Zemřel herec Jaroslav Šmíd, hrdina komedie Doktor od jezera hrochů

Jaroslav Šmíd ve filmu Doktor od jezera hrochů (2010)

Ve věku 47 let zemřel herec Jaroslav Šmíd, známý z titulní role komedie Zdeňka Trošky Doktor od jezera hrochů. Zprávu...

Zemřel písničkář Wabi Daněk, autor legendární Rosy na kolejích

Písničkář Wabi Daněk

Po dlouhé nemoci dnes ve věku 70 let zemřel Wabi Daněk, folkový písničkář, autor a původní interpret neoficiální...



Čtyři členové Chinaski odcházejí. Chemie vyprchala, vysvětlili fanouškům

František Táborský (první zleva), Michal Malátný (vpředu)

Kapela Chinaski po úspěšném halovém turné ohlásila rozkol. Opouštějí ji trumpetista Petr Kužvart, saxofonista Štěpán...

Zemřel Malcolm Young, kytarista a zakladatel legendární kapely AC/DC

Kytarista AC/DC Malcolm Young

Australský hardrockový kytarista Malcolm Young zemřel. Bylo mu 64 let. Oznámila to jeho rodina, která také připomněla,...

Nemístnému návrhu jsem se vysmála, řekla Ewa Farna Za scénou

Zpěvačka Ewa Farna v kulturním magazínu Za scénou.

Ať si ženy uvědomí svou hodnotu. Já se nabídce vysmála, řekla zpěvačka Ewa Farna v pořadu Za scénou.

Další z rubriky

V Česku chyběly komiksy pro dívky i dospívající. Situace se zlepšuje

Jan Novák & Jaromír 99: Zátopek (ukázka z připravovaného komiksu)

Nejen Batman nebo Superman, ale také Emil Zátopek, Kafkův Josef K. či brzy bratři Mašínové jsou hrdiny komiksové...

Agatha Christie uměla používat jed. Vychází její utajené zápisníky

Agatha Christie v roce 1949

V češtině poprvé vycházejí Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie. Navazují na předchozí, které vyšly v roce 2009....

RECENZE: Saturnin se vrací aneb Mackovo povedené polidšťování Milouše

Obálka knihy Saturnin se vrací

Bývalému politiku Miroslavu Mackovi se v odvážném pokračování oblíbeného Saturnina podařilo zachovat styl původního...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.