Srdcový král je muzikál původem z Chicaga, hrál se i na Broadwayi. Nakolik má režisér při takto převzatém díle volnou ruku?
To je různé licence od licence. V některých případech je předepsaná vedle libreta a hudby také scénografie, choreografie, kostýmy, schválení podléhají i herečtí představitelé... My jsme ve všech těchto složkách měli úplně volné ruce a už to dává režisérovi prostor. Jako režiséra, který je zároveň scénografem, mě to těšilo. Zvláště když v textu jsme měli ruce více spoutané. Což je škoda, protože je to dílo, které by si dnes a u nás zasloužilo aktuálnější interpretaci.
Kombinace Večeru tříkrálového a Presleyho Ameriky zní na první pohled nesourodě - jak to půjde v muzikálu dohromady?
Co mě na tomto muzikálu zaujalo snad nejvíc, je právě fakt, že to, co už bavilo diváky shakespearovské doby, nás baví stále. Ovšem jde tu opravdu jen o volnou inspiraci Shakespearem, ani ne tak konkrétním příběhem jako stavbou zápletky. Libretista Joe DiPietro používá v příběhu, který je původní, přiznaně motivy z Večeru tříkrálového, ale i z jiných Shakespearových komedií. Kolikrát jsou to jen záblesky. Kdo z diváků je objeví, může se spokojeně zavrtět na sedačce v hledišti, koho naopak úplně minou, o nic z děje muzikálu nepřijde.
Co tam ze Shakespeara zbylo? Uvidí diváci opět sourozeneckou dvojici, která se rozdělí následkem bouře na moři?
Kdepak, dokonce v našem příběhu ani žádné sourozence nemáme. Nechci moc prozrazovat dopředu, snad jenom naznačím, že naše hlavní ženská hrdinka Natalie se stejně jako Shakespearova Viola také vydává za někoho jiného, než ve skutečnosti je. Není to jediný motiv z Večeru tříkrálového, ale to už bych rozkryl více, než v tuto chvíli chci.
Vedle režie současně děláte i scénu, prozradíte, jak bude vypadat?
Scéna není příliš složitá, byť znázorňuje mnohá prostředí. Evokuje náladu ospalého městečka kdesi na středozápadě Ameriky padesátých let. Moc zábavy jeho obyvatelé nemají, a tak je potřeba to tu probudit. Proto, v pravý čas, přijíždí hlavní hrdina Chad na motorce. Jak se u divadla říká, že někteří herci boří kulisy, tak u nás je bude bořit burácení skutečného motoru Harley Davidson...
Vaše poslední režie (karlovarské ceremoniály, Bernsteinova Mše, Médea) hodně sázely na výrazné obrazové projekce - bude něco takového k vidění i v Kalichu?
Žijeme ve vizuální době. Obrazem diváci vnímají daleko intenzivněji a rychleji, než tomu bylo dříve. Také asociace, které obrazy umožňují – především ve spojení s hudbou – jsou pro vnímání díla zásadní. Ale po Mši jsem pracoval se skvělým divadlem Buranteatr, kde jsme si projekce zcela zakázali, a vyšlo z toho také nádherné představení. A vidíte, až teď po vaší otázce jsem si uvědomil, že při přípravách na výtvarné koncepci pro Srdcového krále mne projekce vůbec nenapadly. Každé dílo chce své a nějak si o to samo řekne.
Jaký máte Vy osobně vztah k písním Elvise Presleyho?
Upřímně řečeno, vždycky mi přišel jako takový divný, nafintěný, trochu oplácaný chlápek, ale když jsem se teď díval na jeho starší videa a poslouchal víc jeho hudby, je mi jasné, že je to genius a nepřekonatelný nadčasový fenomén. I když já mám raději takové, jako byl Frank Zappa, ovšem o tom, pokud vím, žádný muzikál nikdo nenapsal. Asi by na něj nikdo nechodil...
Nebojíte se, že Elvisovým písničkám české texty uškodí?
Je jasné, že rokenrolu obecně bude vždycky slušet víc angličtina než čeština. Takže před překladatelem Adamem Novákem určitě nestál jednoduchý úkol. Navíc většina Presleyho písní je přímo ikonických, ani bychom si nemohli dovolit měnit jejich smysl. I tak to jistě bude pro zaryté fanoušky Elvise zpočátku nezvyk, což dovedu pochopit. Na druhou stranu jsme na řadu Presleyho hitů v češtině zvyklí, do svého repertoáru je v minulosti převzalo hned několik našich zpěváků.
Co dalšího máte po Srdcovém králi v plánu?
Ve Studiu Dva adaptaci Šíleně smutné princezny, režii pražského koncertu Lucie Bílé, Orfea v podsvětí pro Operu Národního divadla, koncert Dagmar Peckové v Lucerně, Romea a Julii Borise Urbánka pro Národní divadlo moravskoslezské a televizní dokument Panovnice o Marii Terezii pro Českou televizi.
