Na jevišti Divadla Miroslava Horníčka se střídavě či společně objevují i dvě vůdčí osobnosti Cimrmanů - Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Toto jejich "manželství" trvá už třicet sedm let.
Ponorková nemoc? Kdepak, míjíme se!
"Nevím, čím to je, ale ponorková nemoc na nás nepřichází. Vlastně vím, čím to je. Máme třiatřicet představení měsíčně a s Láďou se držíme zásady, že by vždy měl být aspoň jeden autor přítomen. Takže my se míjíme. Mezi námi ponorková nemoc vzniknout nemůže, my máme naopak radost, když spolu někdy hrajem. A i ostatní se střídají. A taky je to tím, že děláme legraci. Jsme spolu prostě rádi pořád,“ uvažuje Zdeněk Svěrák nad tím, jak je možné, že soubor existuje tak dlouho a v jen málo pozměněném složení.
"Baví nás to pořád, jinak bychom to nedělali. Máme na repertoáru čtrnáct her - než se k některým titulům dostaneme, uplyne i několik měsíců. Němého Bobše jsem třeba nehrál půl roku,“ vysvětluje Ladislav Smoljak nadšení, s nímž herci předstupují před publikum.
Je stejné, jako když jim bylo o dvacet, třicet let méně. Hry autorské trojice Cimrman - Svěrák - Smoljak se už staly klasikou a není snad v Česku člověk, jenž by neznal alespoň jedno okřídlené úsloví z některé z nich.
Originální fabulace se ale za bezmála čtyři desítky let svým původcům poněkud vymkla: divadlo dnes dostává řadu žádostí ochotnických souborů, aby mohly některou z jeho her uvést. Povolují to, ale jen třikrát a dost.
"Aby nám nevyrostla konkurence. To by pak lidé přestali chodit na nás," poznamenává Zdeněk Svěrák, který se občas zajede na nějaké "jiné Cimrmany" podívat.
"Mám rád, když to hrají děti, tak sedmá třída," dodává.
Dvojice Svěrák - Smoljak se za léta své tvůrčí existence postavila do řady podobných divadelnických tandemů: Voskovec - Werich, Suchý - Šlitr, Lasica - Satinský. Oba se, nezávisle na sobě, shodují v tom, že je ten druhý vlastně nikdy nenaštval.
"Když píšeme, máme tvůrčí spory. Já tvrdím, že je to vtipné, Láďa tvrdí, že se tomu nikdo nezasměje, a podobně," přiznává Zdeněk Svěrák. Ladislav Smoljak přikyvuje: "Občas se dohadujeme o tom, jestli je dobré dělat na jevišti nějakou změnu, kterou Zdeněk dělá rád. Ale nevzpomínám si, že by mě někdy opravdu naštval." Výsledkem bývá podle Zdeňka Svěráka buď vítězství argumentů, nebo kompromis.
O tom, že Jára Cimrman byl génius, jenž nepopiratelně zasáhl do všech oborů lidského konání, už dnes snad nikdo nepochybuje. Podobají se mu v něčem ti, kdož táhnou káru jeho génia dál?
"Láďa je všeuměl! Je odborník nejen na to, co vystudoval, tedy matematiku fyziku, ale dovede postavit dům, umí to se psy, měl koně, je spisovatel, rozumí politice," charakterizuje nadšeně Svěrák Smoljaka.
"V čem je Zdeněk geniální jako Cimrman? Umí dost věcí. Především si myslím, že umí dobře psát, je dobrý spisovatel," pokyvuje Smoljak uznale hlavou na Svěrákovu adresu.
V Plzni jsme zjistili, že můžeme na zájezdy
Divadlo Járy Cimrmana nepřivezlo výjimečný festival do Plzně náhodou. V Plzni totiž sehrál soubor v roce 1970 své vůbec první mimopražské představení.
"Bylo to v Alfě a hráli jsme Hospodu Na mýtince. Nějak jsme si mysleli, že mimopražské publikum je jiné. Plzeňáci nás přijali zvědavě, ale velice mile, a tak jsme zjistili, že můžeme jezdit na zájezdy," konstatuje Zdeněk Svěrák.
Nyní se přechodnou scénou Cimrmanů stalo Divadlo Miroslava Horníčka. "Když jsme poznali Miroslava Horníčka, byl on umělec a my diváci. On nás neznal, my jeho ano. Já jsem ho měl nejraději v semaforském představení Člověk z půdy," vzpomíná Ladislav Smoljak.
