Šporclova divoká jízda

  • 3
Po poslechu nového alba Pavla Šporcla, které je celé věnováno hudbě Nicoly Paganiniho, si bude posluchač možná připadat jako po zážitku na horské dráze (v dobrém smyslu). Technická zdatnost, jíž Paganini ve své době šokoval, je dodnes výzvou pro světové virtuosy.

Paganiniho zdatnost už dnes patří k samozřejmé výzbroji špičkových houslistů, ale jeho opusy stále vyvolávají sugestivní účinek. A Šporcl je pro tuto náročnou hudbu bezesporu mimořádně disponovaný houslista.

Jeho divoká jízda na supraphonské nahrávce začíná hned úvodním Capricciem č. 5 a přes letmá, byť líbezná melodická vydechnutí pokračuje dalšími ohňostroji technicky krkolomných pasáží, jimiž se hemží dalších pět capriccií i ostatní ukázky z Paganiniho tvorby.

Přesnost, verva, výbušnost, ale i smysl pro klenuté vedení melodií - to jsou hlavní přednosti Šporclovy hry. Spolehlivým partnerem je mu Petr Jiříkovský, ovšem klavír toho nemá vedle houslí moc co dodat.

Zpestřením snímku - i když je otázka, zda vyloženě nezbytným - jsou variace od soudobého amerického skladatele Davida Bakera na jedno z Paganiniho témat.

Kompaktní disk ukrývá navíc i videoklip s ďábelským minipříběhem, který režíroval Juraj Herz. Třebaže u Paganiniho jsou housle cílem, nikoli prostředkem ke sdělení myšlenek, Šporclova interpretace stojí za opakovaný poslech.

,