Šporcl: Nikoho nestrkám do kapsy

Houslista Pavel Šporcl říká: Čím vážněji se bude dělat vážná hudba, tím hůř pro ni. Chci, aby lidé z mých koncertů odcházeli s úsměvem na tváři. Šporcl odstartuje své Žlutomodré turné" po čtrnácti českých městech v polovině listopadu. Organizátoři slibují, že koncerty budou mít hodně netradiční vizuální podobu.

Zatímco virtuos Pavel Šporcl po koncertě podepisoval ctitelkám fotografie, jeho manažerka mu ve vedlejší místnosti hlídala housle. Usmívala se, společensky konverzovala, ale z nástroje nespustila oko. A pokaždé, když se někdo přiblížil k otevřenému pouzdru na tři kroky, sykla jako kobra: Nesahat!

Není ostražitost vaší manažerky poněkud přehnaná?
Věřím, že třeba vy byste neměl špatný úmysl. Ale předpokládám, že s takovým nástrojem nepřicházíte do styku každý den. Proto je lepší být opatrný. Přece jen má tenhle nástroj určitou hodnotu. A nejen finanční. Chovám k němu silný vztah, je to součást mého já.

Kolik stojí takový vzácný kousek?
Nezlobte se, to je tajná informace. Prozradím vám, že housle postavil jeden italský mistr už v roce 1749.

To jsou staré dvě a půl století. Jak je vůbec možné, že tak dlouho vydrží hrát?
Tyhle skvělé staré nástroje vydrží skutečně spoustu let, a co víc, jsou s přibývajícími roky lepší a lepší, protože se užíváním vyhrávají. Čím lepší houslisté na nich hrají a čím víc dokážou nejlepším způsobem rozezvučet dřevo, tím jsou housle zralejší. Ale i dnes se stavějí výborné nástroje. U nás máme dlouholetou tradici a třeba Jan Špidlen je v absolutní světové špičce.

Cenu svých houslí tajíte, ale na výchovných koncertech dětem vyprávíte cosi o vypůjčených houslích za půl milionu dolarů...
Měl jsem je zapůjčené ještě v Americe, ale to už bylo dávno.

Trumfují se mezi sebou špičkoví hráči, jaké má kdo housle?
Je to tak drahý koníček, že jen málokdo si může dovolit, aby si sám koupil nějaké stradivárky. Jejich ceny se vyčíslují v milionech dolarů. Nevím, jestli se houslisté trumfují, spíš si závidí a snaží se od různých nadací a společností získat možnost s takovým nástrojem koncertovat.

Vy hrajete na vlastní, anebo propůjčený nástroj?
Tyhle housle jsou moje, i když zatím ještě s přispěním jedné banky.

Kam takovou drahocennost ukládáte při jízdě autem? Dozadu do kufru?
Do kufru? Nikdy! Kdyby do mě někdo zezadu drcnul, byl by to konec. Housle položím na zadní sedačku, případně mezi sedadla. Když zastavím na parkovišti nebo u benzinové pumpy, všude je samozřejmě beru s sebou.

A v letadle? Smíte si je vzít na palubu?
Smím, ačkoliv občas mám problémy, že jsou prý příliš velké. Jen jednou se mi stalo, že letadlo v Americe bylo tak plné, že se mi housle, tehdy zapůjčené, nevešly do úložného prostoru nad hlavou. Požádal jsem letušku, zda by je nemohla dát opatrně někam jinam. Po pěti minutách přišla a povídá, fajn, jsou v zavazadlovém prostoru mezi všemi ostatními kufry a batohy. Úděsné! Bohužel už se s tím nedalo absolutně nic dělat.

Chutnalo vám pak podávané občerstvení?
Celou cestu mezi New Yorkem a Houstonem jsem se modlil. A po přistání taky. Stál jsem v letištní hale u pásu a v tlačenici koukal na přijíždějící zavazadla. Bylo to pikantní. Nejdřív jsem zahlédl svůj kufr. A pak, o kus dál, se sunul i futrál. Naštěstí tenkrát nikdo netušil, že uvnitř pouzdra leží nástroj za půl milionu dolarů.

Řekněte ­ poznali by běžní posluchači v sále, kdybyste koncertoval jenom s průměrnými houslemi?
Jako správný profesionál bych se musel pokusit, aby to poznat nebylo. Jenže hrát na průměrné housle je daleko těžší, zatímco na prvotřídních to jde lehce a jednoduše. Samozřejmě, když to člověk umí. I tak je rozdíl v kvalitě zvuku a v barvách tónů pro vnímavého posluchače určitě rozpoznatelný.

Š k o d a   l á s k y ?   K l i d n ě ...

Koncertujete v netradičním oděvu. Třeba v pestré košili, vždy s šátkem na hlavě, v kožených kalhotách. Jste ochoten slevit i z vážnosti vámi hrané vážné hudby?
Klasika, to nejsou jenom sonáty a závažné skladby. Kdysi v minulosti to přece byla muzika populární! Muzika, která se hrála ve společnosti, nejen na koncertech. Hudba, kterou se lidé bavili a kterou, jak myslím, se mohou bavit i dnes. Hraju hodně takových skladeb, při nichž se posluchači mohou usmívat.

Kdyby při vašem recitálu v příjemně uvolněné atmosféře publikum chtělo, abyste zahrál třeba Škoda lásky, uděláte to?
Asi by to nebyl problém. Vždyť housle jsou od toho, aby se na ně hrály různé věci. A já se snažím především mladým posluchačům ukázat, že housle umějí překrásně zahrát i obyčejné písničky.

V jednom svém programu seznamujete diváky se životem virtuosa Paganiniho. Říkáte, že chtěl být stále v novinách, proto o sobě vymýšlel i fámy. Děláte to také?
Ne, nikdy! Netoužím se objevovat za každou cenu na všech titulních stránkách, nerad se příliš do hloubky bavím o soukromí. Chci, aby se o mně mluvilo jako o houslistovi a nerozebíralo se, s kterou slečnou mě zrovna někdo zahlédl.

Jste ochoten chodit do takových televizních pořadů jako Caruso show, Do-re-mi nebo Kufr?
Ne. Mám v sobě nastavenou určitou laťku, která mi nedovoluje účastnit se některých programů. Na druhou stranu jsou ale pořady, které mají úroveň a ve kterých se rád objevím. Například ke konci listopadu se budou vysílat moje" Zlatíčka.

Zlatíčka? Co měli o vás soutěžící uhádnout?
Třeba který ze čtyř tatínků je doopravdy mým otcem.

Tak pojďme raději zpět k Paganinimu. Prý byl na peníze. Vy zase zvete lidi na konci koncertu do předsálí, kde jsou k dostání vaše cédéčka. Není to trochu jako na pouti?
Nemám z toho špatný pocit. Snažím se, aby to neznělo pouťově a nevypadalo to tak, že se podbízím a prodávám.

Jenže v předsálí neleží jen cédéčka. V nabídce jsou i trička s vaší fotkou, brzy přibudou čepice...
Za dob Paganiniho se také prodávaly jeho klobouky a jeho hole. My teď víme, že o cédéčka, trička a čepice je zájem, tak proč toho nevyužít?

N á p o j   z d a r m a

Pavel Šporcl

Devětadvacetiletý špičkový český virtuos vystudoval houslovou hru na pražské konzervatoři a na Hudební fakultě AMU ve třídě profesora Václava Snítila. V letech 1991­1996 studoval v USA pod vedením vynikajících pedagogů. Vystupuje v neformálním oblečení, frak odložil proto, aby ke klasické hudbě přilákal mladé lidi. Jeho zatím poslední CD, na němž hraje díla předních českých skladatelů, se po třech měsících stalo letošním nejprodávanějším kompaktním diskem s klasickou hudbou. Po dalších třech měsících přineslo houslistovi Zlatou desku Supraphonu.

Možná to spolu nesouvisí, ale všiml jsem si, že na zadním okně svého auta máte vylepenu kartičku McDonald's, která vám zaručuje slevu u okénka pro řidiče. Co děláte, když si obsluha cedulky náhodou nevšimne?
Tak na kartičku upozorním. K zaplacenému jídlu pak dostanu nápoj zdarma.

Hamburgry jste se naučil jíst během pětiletého studijního pobytu v Americe?
Tam jsem je vůbec nejedl, dokonce jsem byl v New Yorku dva roky vegetarián.

Z přesvědčení, nebo jenom z módy?
Z nutnosti! Měl jsem tak málo peněz, že jsem se rozhodl, že budu jíst až na výjimky pouze zeleninu. A víte, že jsem pak dva roky nebyl ani jednou nemocný?

Takže je pravda, že jste si v USA přivydělával hraním v metru? Trvalo vám, než jste překonal stud?
Trvalo. Tehdy jsem byl hodně stydlivý introvert. Největší potíž mi dělalo vyndat housle z pouzdra. Hrůza! Když už jsem potom hrál, bylo to v pohodě. Do futrálu padaly penízky a něco se dělo.

A to už jste tehdy, v newyorském metru, hrál na tak drahé housle?
Ještě ne, ale taky byly pěkné. Víte, i v metru to musí znít hezky.

Mohl jste ve Spojených státech zůstat a pokusit se o velkou kariéru. Měl jste nějakou konkrétní nabídku?
Neměl, ale určitě bych mohl udělat konkurz do nějakého skvělého orchestru. Jenže mně se stýskalo. Pobyl jsem tam pět let a vrátil se domů. Nikdy mě nenapadlo, že bych se v USA zabydlel.

J s e m   s e b e v ě d o m ý

Nebojíte se, že vážná hudba postupně umírá?
Dělám, co mohu, aby neumírala. A je fakt, že mladí lidé chodí na moje koncerty. Dostávám spoustu mailů, kde mi děkují, že jsem jim tuhle muziku přiblížil a že vůbec netušili, jak může být krásná. Dokonce mám svůj fanklub! Něco vám povím ­ čím vážněji se bude tahle hudba dělat, tím hůř pro ni.

Posluchačům ji předkládáte hodně nekonvenčně. V něčem jste možná podobný třem tenoristům, Pavarottimu, Domingovi a Carrerasovi. Vy jste oblečen jako pirát, oni zpívají operní árie třeba i na stadionech.
A pro popularizaci opery udělali hodně, ačkoliv si to část odborníků nemyslí. Rozporně je hodnoceno i moje pojetí. Někdo se domnívá, a já samozřejmě také, že lidé, které netradičním přístupem přilákám poprvé do koncertní síně, přijdou na klasickou hudbu znovu. A jiní tvrdí, že mě publikum bere jen jako jednorázovou atrakci.

Když koncertujete s orchestrem za zády, jste si jako sólista jist, že ostatní houslisty strčíte do kapsy?
Jsem velmi sebevědomý a myslím si, že jsem i nejlepší. Ale neuvažuju o tom, že bych chtěl někoho strkat do kapsy.

Cítíte od ostatních houslistů v orchestru žárlivost?
Někdy ano. Jsem ale nekonfliktní člověk. Snažím se už na zkouškách navodit pohodovou atmosféru. Přijdu a na všechny se usmívám. Příjemné klima je potom na výsledku slyšet. Nejvyšší uznání, kterého se mi může po koncertě dostat, jsou blahopřání kolegů z orchestru.

Vy i vaši kolegové umíte bezpochyby víc než většina muzikantů z lehkých žánrů. Považujete za nespravedlivé, že oni vydělávají větší částky?
Máte pravdu, tito muzikanti vesměs vydělávají víc než moji kolegové, ale také víc než lékaři nebo učitelé. Aby si třeba houslista zasloužil místo v orchestru nebo učil na umělecké škole, musí se svému nástroji věnovat několik hodin denně už od dětství. Určitě by si každý z nich zasloužil větší plat. Už jen proto, aby se mohl soustředit na svou práci a nemusel mít několik dalších zaměstnání k uživení rodiny. Ale žijeme ve svobodné společnosti, kde má každý šanci si vybrat, jestli bude dělat něco, co ho baví, nebo vydělávat peníze. Když se podaří obojí najednou, je to super. V kultuře se nikdy nepovalovaly miliony, pracovat v této oblasti je a bude spíše poslání.

T ř i k r á t   a   d o s t !

Kolika chyb, třeba i sotva postřehnutelných, se dopustíte během jednoho vystoupení?
Moje profesorka v New Yorku, paní DeLay, říkávala, že si mohu dovolit na jednom koncertě zahrát třikrát falešně.

Vejdete se do téhle normy?
Dělám, co můžu. Třikrát je strop, nic horšího nesmím dopustit.

Vykolejí vás, když pod jevištěm v první řadě sedí krásná dívka s hlubokým dekoltem? Malinko se nakloníte a šup ­ vrznete falešně...
A víte, že se mi to fakt párkrát stalo? Kouknul jsem a hned to zkazil. Koncertní život mě naučil, že se podívat i pousmát můžu. Ale jen při potlesku.

Svému publiku jste vyprávěl veselý příběh, kterak Paganinimu při vystoupení postupně praskaly struny, až mu ze čtyř zbyla jediná. A Mistr přesto hrál, jako by se nechumelilo. Vážně to jde?
Určitě. Dokonce některé Paganiniho skladby, dost složité a těžké, jsou zapsané tak, že se hraje pouze na G struně, což je ta nejtlustší.

A jiné skladby? Ty byste na jedné struně nesvedl?
I to by šlo. Ale housle by zněly zbytečně nudně. Je přece škoda nevyužít dalších strun tak úžasného nástroje.

Pavel Šporcl na koncertě.

Pavel Šporcl na koncertě.

Pavel Šporcl na koncertě.

Houslista Pavel Šporcl (vlevo) a violoncellista Jiří Bárta vystoupili na slavnostním zahajovacím koncertě 44. ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, který se konal 20. června před vyprodaným nádvořím litomyšlského zámku.