PODSTATA SVÁRU
Spor trvá od prosince, kdy zákon začal platit. Dohady se vedou o to, za co všechno by zákazníci ten desetník měli platit. Podle autorů zákona i ministerstva kultury mají umělci a nakladatelé nárok na desetník za kopii čehokoli, tedy třeba i úředních listin nebo jiných, prokazatelně neautorských dokumentů. Provozovatelé kopírek tvrdí, že kdyby se platil desetník skutečně za každý namnožený list, nasbíralo by se za rok v Česku možná i několik stovek milionů korun, které by sice plynuly umělcům, ale tenhle výběr na principu „kolektivní viny“ by logicky rovněž znamenal zvednutí cen v kopírovacích provozovnách. Jejich majitelé proti tomu protestují a brání se vlastními právními rozbory, v nichž stojí: Takové sumy odvádět netřeba!
NAJDĚME KOMPROMIS
Namísto právní bitvy se znesvářené strany nejprve pokusí dohodnout. Aby autorské svazy získaly alespoň něco, spokojí se zřejmě i s menšími odvody. A na jistý kompromis jsou ochotni přistoupit i provozovatelé kopíren. „S provozovateli kopírek i s ministerstvem hledáme dohodu, která by naplnila autorské právo a přitom nepoškodila ani autory, ani copy centra,“ říká Ladislav Simon, ředitel agentury Dilia. Ta dnes již vybírá a přerozděluje poplatky za dovoz kopírovacích strojů a v nejbližší době by měla od ministerstva kultury získat právě i licenci k výběru a k rozdělování sum nashromážděných z autorských desetníků. „Opravdu nemá logiku, aby nám platili i za kopie podnikových oběžníků,“ přiznává Simon.
Smířlivě hovoří i lidé z kopírovacích center. „Naše strategie zní: domluvit se. Avšak s tím, že budeme chtít nějakou úlevu. Není fér, aby se přiživovali na kopiích firemních prezentací, složenek či ceníků,“ uvádí jednatel společnosti Copy General Roman Petr, jeden z představitelů nově vzniklé Asociace kopírovacích center.
INSPIRUJTE SE
Žádná jednání však zatím neproběhla, a tak ani jedna strana netuší, kolik přesně se umělcům a nakladatelstvím bude platit a zda tím pádem služby kopírovacích center viditelně podraží.
„To, že autorské svazy mají na poplatky nárok, není v porovnání se zahraničím nic výjimečného,“ poukazuje vedoucí oddělení autorského práva na ministerstvu kultury Hana Masopustová. Podle ministerstva kultury by oběma stranám mohla za vzor posloužit zkušenost z Německa či z Belgie, kde je rovněž ze zákona stanoven povinný poplatek za kopii (dva feniky, respektive jeden belgický frank). Nikdo však přímo nehlídá, kolik kopií přesně vznikne. Autorské svazy namísto toho vyzvou provozovatele kopírek k zaplacení poplatku, jehož výši svazy samy navrhnou. Kdo spolupracuje, dostane slevu, neplatiči se naopak vystavují postihům za porušování zákona. Masopustová očekává, že řada provozovatelů kopírek bude poplatky odvádět bez vytáček. „Telefonuje nám kvůli tomu mnoho lidí a většina z nich se ptá na přesná pravidla a na to, kam mají peníze platit,“ tvrdí ministerská úřednice.
Poplatky se mají odvádět vždy v lednu a v červenci. Historicky první splátka by tedy měla dorazit už koncem tohoto měsíce. To se ovšem zřejmě nestane. „Jednání budou trvat určitou dobu a systém se musí zaběhnout. I když na konci ledna ještě nic nedostaneme, můžeme to doúčtovat v létě,“ říká Simon.
Zkušenosti ze zahraničí rovněž dávají představu, kolik peněz by se mohlo vybrat. Podle výroční zprávy německé agentury VG Vort, jež je obdobou české Dilie, se v roce 1998 na „kopírném“ vybralo 59 milionů marek. To by při stejné platební morálce - a s ohledem k velikosti domácí ekonomiky a výši poplatků - znamenalo kolem sedmi milionů korun.
JAK DĚLIT PENÍZE
V tom, jak se budou nashromážděné peníze rozdělovat, mají svazy celkem jasno. Klíč stanoví výslovně zákon. Tyto agentury provádějí takzvanou kolektivní správu a vybírají poplatky v těch případech, kdy nelze přesně určit, které autorské dílo bylo kdy použito.
„Peníze rozdělujeme podle toho, jak je pravděpodobné, že vaše dílo bude kopírováno. Čili podle toho, kolik děl autor zveřejnil či v jakém vyšlo nákladu. Pokud jste něco takového někdy publikoval, pak se u nás musíte zaregistrovat a doložit, do jaké míry bylo vaše dílo vystaveno možnosti být kopírováno,“ vysvětluje ředitel Dilie Simon.
Dilia rozdělí mezi své členy, tedy autory „děl literárních včetně děl vědeckých a děl kartografických“, 45 procent. Dalších patnáct procent pošle agentuře OOA, zastupující výtvarníky. Čtyřicet procent z vybraných desetníků připadá nakladatelům knih, kteří podle zákona kopírováním rovněž přicházejí o peníze tím, že si někteří lidé knihy nekupují, nýbrž kopírují. Tyto peníze bude spravovat patrně Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČNK), za nějž klíč přibližuje Jaroslav Císař: „Vodítkem k rozdělení budou údaje z Národní knihovny, kam každý nakladatel posílá jeden výtisk, a kde je tudíž k dispozici statistika počtu vydaných knih. Čím více knih nakladatel vydá, tím má větší nárok na náhradu.“
Zatímco pro některé nakladatele prý budou desetníky z kopírek představovat vítané příjmy, jiní přemýšlejí o tom, že by je ponechali ve zvláštním charitativním fondu. „Uvažuje se o kampaních na podporu četby, o knižní loterii nebo o dotacích začínajících autorů. Možností je řada,“ uvádí Císař.
Obdobným způsobem bude rozdělovat peníze OSA. Ta zastupuje hudební umělce. OSA vybírá poplatky za prodej nosičů a nově také za prodej nahrávacích přístrojů. Rozděluje je potom podle toho, kolik jednotliví umělci nosičů prodali a jak často se jejich písně hrály v rádiu. „Pochopitelně jde o velmi hrubý kalkul, v praxi naprosto nelze odlišit, co si kdo zkopíroval. Těžko vymyslet lepší způsob, jak tyto záhady rozpočítat,“ uvádí advokát Jan Kříž z Ústavu autorského práva.
Autorské organizace pak posílají určitou část vybraných peněz sesterským organizacím v zahraničí jako náhradu pro případ, kdy někdo v Česku kopíruje například zahraniční učebnice.
