Poprvé si Robert Zemeckis vyžádal služby pražského trikového studia UPP pro Muže na laně, nyní je přizval k Spojencům. A právě válečná Casablanca, která evokuje atmosféru stejnojmenného díla Michaela Curtize, dostala svou podobu ve Vršovicích.
Ovšem Spojenci nestojí na tricích a bohužel nepřinášejí ani novou Casablanku, byť ji zprvu slibují. Na rozdíl od Muže na laně, kde hravost stupňoval až k závrati, postupuje režisér ve Spojencích obráceně, od jiskřivosti k unylému melodramatu.
Že se i mistr Zemeckis utne, má zjevně na svědomí scénář Stevena Knighta, jenž od syrové Špíny Londýna přešel k učesaným romancím typu Láska na kari. Ve zkratce svůj posun zhustil zrovna ve Spojencích, kteří začínají pokušitelskou hrou dvou profesionálních lhářů na ostří nože. Ovšem po splněné atentátnické misi a příliš snadném přesunu nejen z erotického dusna marocké pouště do ctihodného londýnského manželství z nich napětí vyprchá. Přestože právě a teprve tady se odehrává největší soukromé drama: špion v britských službách se dozví, že si asi vzal německou špionku, a začne si ji sám prověřovat, aniž smí dát cokoli najevo.
Umělá osudovost
Daleko příjemněji je divákovi a zjevně i hercům v úvodní, žánrově čisté rovině, kdy se pár seznamuje, oťukává, špičkuje, pod společenskou fasádu zamilovaného tandemu schovává rutinní přípravu odbojové akce a střídavě potlačuje i provokuje vzájemnou přitažlivost. Tichý souboj nervů při návštěvě na německém úřadu či milostná scéna v autě za písečné bouře vykazují Zemeckisův přesný cit pro náladu a míru, někdy precizní až na úkor rytmu, ale věrný stylu i rukopisu.
Jenže po svatbě a narození dcerky, na ostrůvku idylického domova v bombardovaném Londýně, který naleptá až podezření z manželčiny falešné identity, se začne na plátno vkrádat umělá osudovost, přemrštěnost a ušlechtilost citů. Ve finále už si člověk připadá jako v telenovele a pod srdceryvný dovětek snad měl Zemeckis podepsat někoho jiného, aby jeho úctyhodné jméno nenasáklo lacinými slzami.
Přitom Pitt a Cotillardová tvoří nejen pohlednou a typově vhodnou, ale i vztahově funkční dvojici, byť zvláště na jeho výrazu je místy znát, že by se s větší radostí a uvolněností pohyboval ve smršti komediální nadsázky typu Pán a paní Smithovi než pod bičem vzdechů. Ještě i paranoidní posedlost na jedné straně a tušené ohrožení na straně druhé spolu slušně sehrají.
Nicméně čím více se zápletka dostává takříkajíc přes čáru včetně hrdinových sólových kousků, vedle nichž se i James Bond jeví jako úřednický suchar, tím bezmocnějšími se stávají oba její aktéři, o vydírání sladkým batoletem nemluvě.
Stará dobrá Casablanca tedy setrvává na trůně, odkud může zvysoka shlížet na Spojence, kteří jí vzdávají školácký hold připomínkou dialogu u piana „Zahraj to!“ nebo motivem Marseillaisy. A vůbec o propasti mezi nimi nerozhoduje, že exotické město za druhé světové války hostily v obou případech ateliéry.
