Arnošt Lustig v říjnu 2010 při udělování cen Franze Kafky

Arnošt Lustig v říjnu 2010 při udělování cen Franze Kafky | foto: iDNES.cz

Užíval si život do poslední chvíle, vzpomíná na Lustiga publicistka Emingerová

  • 2
Užíval si život do poslední chvíle. A když už to nešlo, neztrácel optimismus. Tak vzpomíná na Arnošta Lustiga spisovatelka a publicistka Dana Emingerová. S Lustigem se přátelila a často se vídali. Měli i společné plány - napsat knihu. Emingerová popsala iDNES.cz, jak bude na Lustiga vzpomínat.

Když jsme se loučili v říjnu, já odjížděla na delší zahraniční cestu, strašně mu to slušelo. "Tobě to sluší Arnošte," říkala jsem , tak jako on obvykle říkal mně.
"Jenže zevnitř to stojí za houby," odpověděl. Čekala ho další chemoterapie.

Spisovatel Arnošt Lustig zemřel

Po mém návratu mi několik dní nebral telefon, a tak jsem volala jeho příbuzným, jak to s jeho nemocí vypadá. Dozvěděla jsem se, že hodně špatně, že ho chemoterapie zmohla ještě víc než dříve a že jde znovu do nemocnice. Den na to jsem se mu konečně dovolala a ptala se, jak se cítí.

Z blogů

Spisovatelka a publicistka Dana Emingerová vzpomíná na Arnošta Lustiga ve svém blogu.Její příspěvek čtěte tady.

"Výborně Danuško, ležím u moře, nohy si máchám ve vlnách a koukám směrem k Izraeli," odpověděl. Rozbrečela jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co si mám o tom myslet. Na legraci to moc nevypadalo, takže se spíš zdálo, že už mluví z cesty. Až po týdnu jsem se dozvěděla, že nikomu nic neřekl a s přítelkyní Markétou Mališovou odjel na Kypr.

Takový byl Arnošt Lustig. Užíval si život do poslední chvíle, dokud to šlo. A když už to nešlo, stále neztrácel optimismus, že se uzdraví. Vždy měl spousty plánů, co bude dělat, až nemoc překoná. To mu celých pět let pomáhalo chorobu zdolávat. Lékaři si pochvalovali, jak je nesmírně disciplinovaný pacient.

V posledních týdnech však už bylo jasné, že nepřítel začal vítězit. Ze Švýcarska přijela dcera Eva a z Washingtonu syn Pepin, kteří několik týdnů za otcem do nemocnice dvakrát denně chodili. Měl v nich úžasné zázemí.

Pak už Arnošt jenom spal a probouzel se pouze na pár minut. "Tu knížku ale spolu uděláme," sliboval mi, když jsem ho na počátku února viděla naposledy. V posledních dnech jsem chodila po ulicích a do sluchátek mi zněl jeho smích z nahraných rozhovorů. Teď už vím, že ji budu muset dopsat sama.