"Byl jsem tehdy zachvácen prudkou nákazou preciznosti... Touhu věci pochopit jsem stupňoval po krajní mez a pátral jsem v sobě po kritických bodech schopnosti soustředění... Domníval jsem se, že člověk má vyhledávat zážitek vypjatého úsilí," napsal v polovině 20. let francouzský básník a esejista Paul Valéry v předmluvě ke své próze Pan Teste. Nabokov byl takto "nakažen" po celý život. Napínal paměť, mořil ji a povzbuzoval, děkoval jí, když v mozku obnovila zavátou stopu a vydala dávný zážitek. Dlouhá léta hledal optimální formulace.
Kniha Promluv, paměti vyšla v anglickém originále v roce 1966 a byla třetí, definitivní verzí memoárů: první verze vyšla v roce 1951 anglicky pod názvem Nezvratný důkaz, druhá rusky v roce 1954 jako Jiné břehy. Tento proces dobývání má své opodstatnění nejen v touze po preciznosti. Nabokov považuje své dětství, prožité v rodině vysoce postaveného a hmotně perfektně zajištěného politika carského Ruska, za "dokonalé", vyvstává před ním "absolutní rovnováha a úplnost" jeho "mladého života". Nucení paměti, aby promluvila, je u něho hledáním ztraceného ráje, za nímž rázně a definitivně zatáhla oponu bolševická revoluce, která rodinu Nabokovových vyhnala z Ruska a rozvála po světě.
Promluv, paměti není souvislým textem. Tvoří jej patnáct samostatných, v různém čase vzniklých kapitol. Zachycují dobu od srpna 1903 do května 1940 s několika přesahy do minulosti i budoucnosti. Nabokov usiloval o nalezení "tematických vzorců", jež mají ukázat určité, jinak skryté zákonitosti v životě toho, kdo se rozhodne sepsat memoáry, a proto je zde chronologie velmi volná. Připomeňme v této souvislosti filozofa Viléma Flussera. Ve své autobiografii Bezedno (před pár dny ji vydalo nakladatelství Hynek) píše, že struktura memoárů má vyjadřovat to, že v paměti se vyskytují "intenzivní období, v nichž se počítá každá minuta, a jiná, při nichž se proud téměř zastavuje", a tomu se má struktura memoárů přizpůsobit. V Promluv, paměti je několik partií (o rodu Nabokovových či o motýlech), v nichž Nabokov nadoraz zkouší, jak podat systematický výklad, aniž by se vytratily umělecké hodnoty textu. Ale jsou tu i místa, kdy si čtenář vybavuje pocity ze svého dětství, například když autor popisuje, jak systematicky uměl "oddalovat ukládání do postele". Nabokov čtenáře ve svých dílech rád mate (připomíná to hru s peněženkou, kterou už už zvedáme ze země, ale slibný nález nám náhle zmizí před očima, protože kdosi v úkrytu trhnul vlascem). V Promluv, paměti získáme dojem, že kdybychom opravdu chtěli, napsali bychom to možná také tak. Jenže to jsme jen podlehli iluzi a jedné z faset mimořádně jazykově, paměťově, intelektuálně disponované osobnosti, která psala a myslela v několika jazycích, v devíti letech znala všechny evropské motýly, v jedenácti poprvé četla Vojnu a mír a když tvrdí, "musím se spoléhat na vlastní, nikoli zanedbatelné síly", je to střízlivé konstatování faktu.
Kromě nádherné češtiny překladatele Pavla Dominika stojí u českého vydání za pochvalnou zmínku grafická úprava svazku: Vladimír Nárožník zvolil střídmé, ne však pedantské řešení - plně koresponduje s obsahem knihy. Neboť jakkoliv barvitý a vypouklý je Nabokovův způsob psaní, je též velmi zdrženlivý, klasicisticky plachý (jak cudně je přiblížena ztráta panictví!). V tomto smyslu je autorem skončené, odeznělé epochy. Nic to však nemění na tom, že je spisovatelem vpravdě epochálním.