Jak dlouho to trvalo, než jste se sžil s Paříží a přestal jste být turistou?
Velmi krátce, protože jsem tam hned musel nastoupit do práce.
To jste hned pochopil francouzskou mentalitu?
Vůbec ne, to zabere mnohem víc času. A ještě déle trvá, než je člověk schopný francouzskou mentalitu přijmout. Mám anglické přátele, kteří to nedokázali a museli se z Paříže vrátit do Británie, protože z francouzské mentality šíleli. Chtěli dělat věci po anglicku, vysvětlovali Francouzům, že je to lepší. To nejde. Ve Francii buďto akceptujete francouzský způsob práce a jejich způsob života, nebo musíte jet pryč.
V čem jsou hlavní rozdíly?
Anglický způsob je dělat věci mnohem rychleji, dodržovat termíny, rychle dospět k rozhodnutí. Francouzský způsob je mnohem pomalejší. V práci jsem se vždycky snažil řešit pracovní povinnosti po anglicku, tedy hned. Někdy se však stává, ve Francii zvlášť často, že problémy zmizí, když je neřešíte. A to je úlevné. Francouzi mají takovou poučku, že když to nebudeme řešit teď, možná to nebudeme muset řešit nikdy. Prostě pokrčí rameny a vlastně celou horní polovinou těla, jako by říkali, že je to ve vyšší moci. Na francouzských školách se studenti až do osmnácti let učí filozofii. Výsledek je, že mají zpochybněnou existenci úplně všeho, nic není důležité. Oni si to přeberou tak, že když není nic důležité, je možné se zaměřit na sebe, na to, aby já bylo spokojené. A tak žijí. Což může být pro Brita velká úleva.
Odkud se vlastně vzala nevraživost mezi Angličany a Francouzi?
Trvá to už přes tisíc let, i když v poslední době se kamarádíme. Asi před sto lety uzavřely obě země smlouvu, podle které se nebudou vojensky napadat. O slovním napadání v ní však nebyla ani zmínka. Francouzi a Angličané mají mnoho momentů ve své historii, které vykládají rozdílně. Třeba Jana z Arku. Francouzi tvrdí, že ji upálili Angličané. Ale když se podíváte do historie, zjistíte, že ji Angličanům vydal francouzský biskup, že šlo vlastně o zradu. Tak je to skoro se vším.
I v jednadvacátém století?
Jistě. Vezměte si třeba britské noviny – na první straně nenávidí Francouze, jsou proti euru. A na straně dvacet nabízejí nejmalebnější místa Francie, kam jet na prázdniny, francouzská jídla, knihy. A Francouzi zase chtějí studovat a pracovat v Londýně, obdivují anglickou kulturu. Je to strašně ambivalentní vztah, milujeme se a nenávidíme zároveň.
. Clarke a merdeKnihy Stephena Clarka vydává v českém překladu nakladatelství Albatros, zatím vyšly Merde! Rok v Paříži a Už zase skáču přes Merde. Té první se prodalo přes dvanáct tisíc výtisků, druhému dílu právě vyšel dotisk. Překladatel Richard Podaný, který do češtiny bravurně a s lehkostí převádí Clarkův konverzační styl, už má na stole třetí Clarkův román, který se bude v češtině jmenovat Celkem jde o Merde. Vyjde v květnu příštího roku. |
Nakolik je váš hlavní hrdina Paul West vaším druhým já?
Hodně. Způsob, jakým Paul West mluví, je zároveň způsob, jak mluvím a přemýšlím já. Jeho hlas je vlastně můj. Situace, které se Paulu Westovi v knize stávají, jsou ale jen variací na to, co jsem viděl nebo co se stalo mně. Jsou někde zveličené, někde přibarvené, někde trochu přehnané. Takže se nedá říct, že se mi to všechno stalo.
Pro své dva první romány jste nenašel vydavatele, první knihu Merde jste si vydal sám. Jak dlouhá cesta vedla od dokončení rukopisu k jeho vydání?
To byla dlouhá cesta. Skončil jsem práci na knize a chtěl jsem ji vydat. Ale nenašel jsem vydavatele, tak jsem se rozhodl ji vydat sám. Trvalo to skoro deset měsíců od té doby, co jsem knihu dopsal. Pak jsem sám knihu nabízel do knihkupectví, rozvážel ji, posílal novinářům, vytvářel její webové stránky. Pak, asi po třech měsících, se kniha začala prodávat.
Kdy přišel ten zlomový moment?
Když o prvním díle Merde vyšel článek v pařížském Metru, myslím, že i v Praze jsem viděl podobné noviny. Poslal jsem jim tam knihu a redaktorka ji strašně dlouho četla, pořád říkala, že je dobrá, ale strašně dlouho o ní nic nenapsala. Pak mi jeden den volala a říkala - zítra vyjde recenze. Recenze vyšla a v ten den se všechno změnilo. Začal jsem dostávat stovky e-mailů denně od lidí, kteří si knihu chtěli koupit a objednávali si ji přes moje webové stránky. Nakonec jsem si musel najít agenta, který distribuci převzal. Ovšem jiného, než byl ten první, který měl na starosti ty dva romány, které nevyšly. Tvrdil, že nejsem slavný a někomu, kdo není slavný, nemůže vyjít kniha.
Teď už slavný jste, neuvažujete tedy o jejich vydání?
Ano, jeden z nich chci přepracovat, Paul West se do něj znamenitě hodí.
Jak reagovali francouzští čtenáři na vaši knihu, ve které je příliš nešetříte?
Hodně Francouzů ji četlo už v angličtině. Čekal jsem, že budou zuřit. Ale reakce nakonec byly velmi pozitivní. Francouzi v ní poznali svoji národní mentalitu a někteří říkali - to je přesně o nich, já takový nejsem, ale na ty ostatní Francouze to sedí. Celou dobu, co jsem knihu psal, jsem ale normálně pracoval ve francouzské firmě. Nikomu jsem neřekl, že Paul West jsem já, že je to moje alter ego. Nakonec jsem to své šéfce říct musel. Ale věděl jsem, že někteří mí kolegové, o kterých se v knize píše, nebudou zrovna nadšení.
Co říkali?
Šéfka skutečně zuřila. Prý jsem jí to měl říct. Snažil jsem se jí vysvětlit, že kdybych hrál po večerech tenis, taky bych jí to nemusel říkal. Pro mě je psaní zábava a přece nemusím šéfové říkat, jak se po práci bavím. Někteří mí spolupracovníci, kteří knihu četli, za mnou pak chodili a ptali se, zda je to skutečně o nich. Dalo mi práci jim vysvětlit, že je to nadsázka.
Jak moc jste spolupracoval na výběru francouzského překladatele, než kniha Merde vyšla ve Francii?
Hodně. Chtěl jsem najít někoho, kdo ve francouzštině zachová vtip a humor knihy. Merde je konverzační kniha a nechtěl jsem, aby to překladem zmizelo. Je zvláštní, že Francouzi jsou docela vulgární, každou chvíli v rozhlase nebo v televizi slyšíte sprostá slova, v knihách se ale strašně snaží být romantičtí a konzervativní. Chtěl jsem najít někoho, kdo knihu přeloží někde mezi těmito dvěma póly.
A bylo těžké ho najít?
Strašně těžké. Četl jsem třeba zkušební překlad jedné kapitoly od člověka, který z Paula Westa udělal zdvořilého a elegantního vévodu z devatenáctého století. Napsal jsem nakladateli dopis, že tenhle člověk nesmí nikdy moji knihu překládat, protože by zabil svým jazykem všechny charaktery, které v ní jsou.
Zažil jste někde jinde ve světě podobný kulturní šok jako ve Francii?
V Americe. Přijel jsem tam v době, kdy jsem vydal už druhý díl Merde, a dělal jsem několik rozhovorů pro noviny. Novináři měli neřešitelný problém - jak se mě mají na knihu ptát a přitom nepoužít slovo merde. Což je šokující v zemi, kde v televizi denně tečou potoky krve, kde je na denním pořádku násilí a teror, kde sledují ty nejuhozenější reality show. A oni neumí říct vulgarismus v cizím jazyce.
V Praze je víc psích hromádek než v Paříži. Vzal jste si dost ochranných igelitových pytlíků, abyste si je mohl po vzoru Paula Westa přetahovat přes boty?
Ne, už mám radar, nepotřebuji pytlíky. Přes psí hovínka jsem se naučil skákat.
