Spíše než myšlení má Rudolf Zahradník někdy raději udatnost

- Rudolf Zahradník (narozený 1928), od roku 1993 předseda Akademie věd České republiky, interview, jež s ním vedla LenJaklová, ne vždy dostojí náknihy - Myšlení jako vášeň. v nejmenším nejsme mocni posoudit, nakolik o své disciplíkvantové chemii, vypráví populárně, ale vědecky ještě únos.

Můžeme jen konstatovat, že to dobře čte, že Zahradník má vylíčit bádání jako dobrodružství, i když laika už jen těch někomálo vyslovených odborných termínů vyleká; stejně tak jsme si vědomi, že chemik beztak vypráví spíše o lidech a atmosféře kolem vědy než o ní samé. Ale jsme snad mocni vyslovit názor na věci obecné, jichž se podstatná část knihy dotýká. Ostatně interview chce Zahradníka představit jako osobnost, která se neštítí života veřejného a jde se svými myšlenkami na trh. Předseda akademie náleží k šťastným lidem, jimž dětství mládí poskytlo kvalitní výbainspirující předky, příbuzné a přátele, harmonický vztah rodizásadovou výchovu (mimo ve Foglarově oddílu Dvojka), dobré vzdělání. Zahradník, muž "staré školy", přirozeně vrostl do kázně a náročnosti k sobě i k druhým a rozumíme mu, proč nemá valné pochopení pro liberální přístupy k výuce na školách všech stupňů; zejména vysoká škola podle něho musí dřina a zase dřina, jinak necenu. Zde vědec ručí svým dílem, vysoké nasazení jej přivedlo k mezinárodně respektovaným výsledkům. Méně věrohodný je Zahradníkův antikomunismus, přestože v KSČ nikdy nebyl a režim mu neumožnil optimální odborný růst. Zastával prý odpor typu "nejít hlavou proti zdi, ale škodit režimu mazaným způsobem, nabourávat ho zevnitř". Není však důsledný, nepoloží si otázku, do jaké míry bylo "nabourávání" účinné, zda se nepřeceňuje. Zahradník není z někdejší tzv. šedé zóny sám, kdo nyní zastává rigorózní postoje: jako by si tím někteří léčili svá traumata, že kdysi neudělali rozhodující krok přes linii, která oddělovala šedou zónu a disidenty. Notabene Zahradníkova ráznost bledne tváří v tvář jeho vlastním rozporům: jednou tvrdí, že na jaře 1990 mu došlo, jak dlouhé renesance bude třeba, aby se národ usebral; podruhé říká, že doufal, že polistopadová vláda nepodcení vědu školství, což se nestalo, a teď česká společnost prý opět vykazuje, jako v 80. letech, "autogenocidní rysy". Není to v knize jediný motiv, kde jsou argumenty a analýza zastoupeny tvrzeními, jež snižují Zahradníkův celkový kredit a zvýrazňují význam jeho věty: "Vím o sobě také, že jsem dost ubreptaný." Tazatelka Lenka Jaklová některými replikami naznačuje, že v názoru předsedy Akademie právě zaslechla víc vášně než myšlení, ale raději ustoupí vědecké autoritě, když ta třeba tvrdí, že Poláků je 45 milionů, což prostě není pravda.

 

Myšlení jako vášeň. Rozhovor Lenky Jaklové s profesorem Rudolfem Zahradníkem. Academia, Praha 1998, 180 stran + 16 stran obrazopřílohy, náklad a cena neuvedeny.