Firmu založil už na začátku 90. let zkušený bluesman, hudebník a skladatel říkající si Reverend Beat-Man. Rozhodl se dát prostor svému srdci blízkému stylu, tzv. "dirty blues", tedy drzému, neuhlazenému až neomalenému bluesrocku, někdy s prvky punku, někdy rockabilly, jindy garážového rokenrolu nebo třeba folku.
Rozhodně nejde o jasnou hudební škatulku, naopak, svoboda projevu patří mezi priority labelu. Většina umělců na značce sdružených ale má společný alespoň nakřáplý zvuk kytar a neomalený pěvecký projev.
Nejznámějším umělcem Voodoo Rhythm Records je nepochybně excentrický americký bluesman Bob Log III, který dříve vydával svá alba na americké značce Fat Possum Records. K ní je ostatně právě produkce Voodoo Rhythm Records nejpříbuznější. Nejde jen striktně o tradiční blues, ale také o mnoho jeho rozličných alternativ.
Podobnost labelů je v lásce k blues a magické náladě, kterou vytváří. A také v péči, kterou oba věnují i vizuálním propojení svých nosičů. Převážně retro vizáž mají i tituly, které do české distribuce zamířily mezi prvními.
REVEREND BEAT-MAN: Surreal Folk Blues Gospel Trash Vol. 2
Pravidlo o tom, že kovářova kobyla chodí bosa, u Voodoo Rhythm Records neplatí a pan majitel sám sobě vydává nahrávky celkem pravidelně. Byl by také hřích, kdyby tomu tak nebylo. Jeho surový bluesový projev převážně s dominantní vyvazbenou kytarou, ale klidně i odbočka k country-punku (Blue Moon Of Kentucky) působí skutečně monstrózně. Reverend Beat-Man je především skvělý zpěvák s různými polohami projevu, od punkového ataku až po předení starého kocoura.
ANDY DALE PETTY: All God´s Children Have Shoes
Kouzlo tohoto teprve osmnáctiletého amerického písničkáře je v naprosté přirozenosti, upřímnosti a dokonalé stylovosti. Ta se odráží nejen na nahrávce samé, ale i v jeho životním stylu - mezi městy, ve kterých hraje po klubech a hospodách, se prý přepravuje ve stylu "hoboes", tedy naskakováním - samozřejmě "načerno" - na jedoucí vlaky. Na albu kromě vlastních písní a instrumentálek brousí i k americkým tradicionálům, k Johnnymu Cashovi, Johnu Faheymu i Bobu Dylanovi, který je spolu s Woodym Guthriem jeho hlavním idolem.
MOVIE STAR JUNKIES: Melville
Kupodivu italská kapela, která přichází s konceptuálním albem věnovaným spisovateli Hermanu Melvillovi a jeho Bílé velrybě, zní ze všeho nejvíc australsky - s energií i odkazem blues pracuje podobně jako Nick Cave kdysi v kapele The Birthday Party, ale volnější písně mohou připomenout i produkci jeho The Bad Seeds. Dalším vlivem, pod kterým podle vlastních slov kapela pracuje, resp. vznikla, jsou někdejší američtí The Gun Club, jedni ze zakladatelů psychobilly, inspirovaní ovšem chicagským blues i country. To všechno je na albu Melville ve svrchovaně natlakované podobě. Velký objev!
POSSESSED BY PAUL JAMES: Cold And Blind
Písničkář s prapodivným pseudonymem nosí pravé jméno Konrad Wert, pochází z Floridy, ale do současných třiceti se stačil "probydlet" půlkou Spojených států, od Texasu po Kalifornii. Je tedy logické, že má odkud čerpat inspiraci i písničky, "vyzdrojované" hlavně ze starého amerického folku. Při Wertově poslechu se zdá, že není nic snazšího než být takovýmhle písničkářem, i jeho interpretace (kytara, bendžo, housle, rytmus dodává tamburína nebo dupání na ozvučenou krabici, tzv. stomp box) je zcela přímočará. Ale tady jde o autenticitu, ne umění.
THE GUILTY HEARTS: Pearls Before Swine
Další dávka ostrých a nabroušených garážových kousků od losangeleské čtveřice. Přímočarý rokenrol postavený na stěnách dvou zkreslených kytar a punkovém zpěvu má ovšem rytmiku, která jako by vypadla z nahrávek klasiků mississippského blues 90. let, jak se je podařilo zachytit v úvodu zmíněným Fat Possum Records. Ostatně právě vliv lidí jako R. L. Burnside, T-Model Ford, ale také Joh Spencer Blues Explosion je na tvorbě The Guilty Hearts dost patrný.
STINKY LOU AND THE GOON MAT WITH LORD BENARDO: 12 Roots´n´Boogie Blues Hits
Není úplně jasné, odkud tahle prapodivná trojice pochází, ale jedno je jisté: jestliže The Guilty Hearts si mississippské drsoně s levnými elektrickými kytarami dobře naposlouchali, tahle parta působí, že jim seděla u nohou, chodila pro panáky, odváděla je z hospod do chatrčí a přitom velmi bedlivě naslouchala každému slovu, každému tónu. Naprosto věrný, energický a přitom zcela důvěryhodný sound zcela opravňuje velkohubý (jistěže s nadsázkou myšlený) název tohoto skvělého alba.
MAMA ROSÍN: Tu as perdu ton chemin
V kontextu produkce Voodoo Rhythm Records je kapela Mama Rosín jednou z největších rarit. Hraje totiž cajun, resp. zydeco (tedy, v prvním případě hudbu do Louisiany přistěhovalých Francouzů z Kanady, ve druhém případě černochy převzatou, upravenou a s blues spojenou variantu téhož; v obou případech s dominantním akordeonem), ale přitom pochází z Ženevy. Tradiční nástroje jsou u Mama Rosín rozšířeny o elektrickou kytaru, celkový výraz nijak nezaostává hlavně co do nápřahu za klasickými nahrávkami těchto žánrů.
