RECENZE: Špína je silná v detailech, film o znásilnění oslabuje osvěta

Už jsi ho někdy držela v ruce? Jaké to je? Nevinné plkání a rádoby světácké žertování dvou spolužaček o neznámých tajích sexu končí nejtvrdším skokem do dospělosti: znásilněním.

Ve Špíně, která právě vstupuje do kin, je obětí školačka, pachatelem její pedagog a dějištěm její domov při doučování, zdánlivě o to bezpečnější, že za dveřmi pokojíku jsou rodiče i bratr.

Přesto dívka mlčí; při aktu samém, kdy od utěšování a hlazení přejde idol studentek k náhlému hrubému útoku, i po něm. Až když se pokusí o sebevraždu, rozvine se hlavní linie příběhu: boj o to, aby konečně promluvila. Ne kvůli trestu, nýbrž pro vlastní vysvobození.

Špína

65 %

Režie: Tereza Nvotová

Hrají: Dominika Morávková Zeleníková, Anna Šišková, Róbert Jakab

Česko, Slovensko, 2017, 87 minut

Kinobox: 62 %

IMDb: 6.5

Čekání na klíčový okamžik obsahuje poněkud okatou bezmoc rodičů a neméně zjevnou léčbu poznáním ještě krutějších osudů spolupacientů z dětské psychiatrie. Nicméně mnohokrát již viděné scény skupinové terapie inscenuje režisérka Tereza Nvotová nevtíravě až dokumentárně: bezprostřední, vzájemně se překřikující či urážející děti dají zapomenout, že se film snaživě otírá také o systémové vady.

Nejsilnější však zůstává v nejosobnějších rovinách. Jednak v blízkých detailech tváře mladé hrdinky v podání Dominiky Morávkové Zeleníkové, jejíž výraz v podstatě vyjadřuje náladu všech situací včetně rodinných, jednak v přesném vystižení holčičí důvěrnosti zranitelných lolitek plných očekávání. Sem spadají zejména dvě působivé scény: když jejich šibeniční vtipkování o smrti narazí na realitu a když hrdinka hystericky odmítne kamarádčiny naivní tlachy o sexu, které s ní ještě nedávno tak ráda sdílela.

Účinný, i když poněkud účelový je i motiv dívčina postiženého bratra, jehož výbuch na domácké oslavě se sejde se sestřiným sebevražedným pokusem a jenž jí pak vpálí – Kdyby ses aspoň podřízla pořádně!

Rozbolavělá bezcílnost se trochu nastavuje, ruší chvíle, kdy jedinečným příběhem prosakují obecné poučky či kdy režie sahá k pocitovým symbolům v podobě šedi, deště, sněhu, vran. Též způsob přiznání je sice dramaticky efektní, leč krkolomný; přesto má Špína výjimečnou razanci. Jen škoda, že se kolem díla buduje osvětový aktivismus.