Na Zlaté glóby bylo nominováno dvakrát, a velmi trefně: za píseň, již napsal Bono ze skupiny U2, a za výkon Tobeyho Maguirea, jenž tu oslnivě dokazuje, že už dávno není jen roztomilým puberťákem s pavoučí mrštností z komiksové série Spider-Man
K antické tragédii
Možná se Bratrům vymstilo, že nepůsobí tak docela "americky". Ač vznikli ve Státech a sledují tamní rodinu, natočil je podle původní dánské verze irský rodák Jim Sheridan.
A byť se drží vstřícného vyprávění napůl cesty mezi oběma filmovými kontinenty, bez pseudouměleckých šarád po evropsku i hollywoodské doslovnosti, diváka vůbec nešetří. Nemůže; od zdánlivě banálního melodramatu se totiž Bratři postupně přiblíží k síle antické tragédie.
Už výchozí situace naznačuje, že modelově rozvržené charaktery se mohou nečekaně měnit. Dva synové někdejšího hrdiny z Vietnamu vedou zcela odlišné životy. Starší, neboli Maguire, vzorný voják, manžel i otec, je sestřelen v Afgánistánu.
Jako otec myslím jinakČtěte rozhovor s Tobeyem Maguirem k filmu Bratři. |
Mladší, jejž hraje rovněž vynikající Jake Gyllenhaal, naopak zosobňuje černou ovci rodiny, barového povaleče zrovna propuštěného z vězení. Ale jako by za bratra převzal zodpovědnost, stane se oporou svých malých neteří i švagrové, křehce nádherné Natalie Portmanové.
Vztah mezi nimi sílí, ale pak se domněle mrtvý vrátí, zcela proměněný těžkou osobní vinou, jíž si vykoupil život. A protože ji nemůže přiznat, obrací své výčitky vůči manželce a bratrovi, jejichž vzájemnou náklonnost vycítil. Dusno v rodině nejvíce prožívají děti, které neudržitelnou situaci ve finále rozetnou krutou lží.
Bombu odpálí děti
Souhra, s níž Gyllenhaal a Maguire proplouvají střídavými vlnami sourozenecké příchylnosti a samčího napětí, působí obdivuhodně – dokonce jako by si byli i fyzicky podobní.
Přesně umějí odstínit také postoje k otci, z jehož zoufalství vyrůstá nespravedlivost a posléze přiznání vlastního veteránského syndromu. Paradoxně Portmanová zůstává herecky trochu ve stínu, přestože či spíše právě proto, že z ní kamera téměř nespustí oči; její půvab v dané roli prosazuje až zbytečně okatě.
Ale jinak Bratři neservírují nic naplno a polopaticky. Afghánský útok přijde náhle, rychle, bez příprav; výjevy z Afghánistánu navíc nestojí na výbušné akci, nýbrž daleko účinnějším teroru, strachu, mučení, hře nervů. A hlavně střídání paralelních dějů dokládá, jak jsou si světy míru a války cizí, vzdálené, nepřenosné.
Vůbec nejlepší složku dramatu však představují děti, které tragiku dovedou prozářit nečekaným humorem čistě domáckých výjevů, a přitom v nich narůstá ostražitost, nevole i vzpoura.
Když se bojí vlastního otce, divákovi až zatrne, a když jedna z dcer u rodinné oslavy dá průchod své ublíženosti nejzákeřnější pomstou, jako by odpálila bombu.
Bratři mají i slabší místa – sbližování hrdinky se švagrem, jež se příliš nabízí, či věštecké sny vdovy po zabitém vojákovi. Ale vynahrazují je děsivá volba bez řešení, která vede k selhání hrdiny, i způsob, jak Maguire hraje jeho proměnu v psychopata.
Kdyby šli Bratři od začátku cílevědoměji přímo k podstatě, snesli by i známku 80 procent.
Bratři
Režie: J. Sheridan, tit., 105 min.
Hrají J. Gyllenhaal, T. Maguire, N. Portmanová, .
HODNOCENÍ MF DNES 70%
