RECENZE: James Bond si ve Spectre vybírá oddychový mezičas

Počtvrté má Daniel Craig coby agent 007 zachránit budoucnost světa. V titulu Spectre, který ve čtvrtek vstupuje do kin, však řeší spíše vlastní minulost.

Mexická metropole slaví Den mrtvých. Hýřivé barvy, bizarní masky s lebkami a hnáty jak od Tima Burtona, alegorický průvod prchající v panice před vrtulníkem, o jehož řízení se právě přetahuje James Bond s první várkou lotrů.

Spectre

65 %

Režie: Sam Mendes

Hrají: Daniel Craig, Ben Whishaw, Ralph Fiennes, Naomie Harrisová, Christopher Waltz, Léa Seydouxová

Velká Británie, USA, 2015, titulky, 150 minut

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Pěkné otevření, tudíž i vyladění, to se musí filmu Spectre nechat. Jenže nic lepšího už nepřijde. S úvodní písní a titulky nastupuje vyumělkovaná unylost, hlavní znak melancholicky zabarvené podívané, v níž vládnou šero, dekadence, rituály, nostalgický sentiment, nazdobená vláčnost ticha před bouří a zasmušilost včetně Craigovy tváře.

Brr, otřásají se ctitelé klasiky, tohle přece do bondovky nepatří, stejně jako zpytování, vzpomínání, psychologizování. Navíc všechny ženy, které Bondovi zkříží cestu, působí fádně; největší dávku dráždivosti vyzařuje nejstarší z nich, Monica Belluci, ale i její letmé sblížení se prodává dekorativně přes zrcadlo.

Co se akce týče, všechno už tu bylo, od jízdy po náplavce po honičku ve sněhu, třebaže proměna letadla v saně se vděčně vyjímá. A podstatu zápletky, která v úvodu postaví zdánlivě staromódní a neřiditelné špiony včetně Bonda mimo službu, vyzobal už Tom Cruise v Mission: Impossible – Národ grázlů, tedy v nedávném filmu stejného žánru, ale třaskavějším a zábavnějším.

Bond se chystá do kin. Takhle vypadá Spectre | (1:10) | video: Sony Pictures Entertainment

Právě humorem Spectre šetří až úzkostlivě, zbyl tady prakticky jediný jeho spolehlivý nositel, vynálezce Q, jehož představitel Ben Whishaw se alespoň vymyká z obecné bezbarvé ospalosti výrazu.

Také Christopher Waltz v roli ústředního padoucha sice přináší jiskru, ale coby ztělesnění usměvavého zla už se nutně opakuje, navíc ho režie tlačí do přemrštěných póz.

V neposlední řadě zarazí šroubovaný slovník moderní bondovky připomínající jazyk dávných ženských románů; přitom není jen výsadou lyrizovaných pasáží.

Nemá dost munice

Dialogy pak skřípají o to více, že Spectre dodržuje ustálené pravidlo – co zlosyn, to samolibý předsmrtný monolog. Čím více zlosynů, tím více monologů. Nadto znalci žánru tuší, že ne každý desperát bídně zhyne hned napoprvé, takže si svůj poslední výlev může dopřát i na druhý třetí pokus...

Navenek dodržuje Spectre spolehlivý vzorec včetně exotického cestopisu od horských plání po horký Tanger, dosazuje však do něj veličiny, které ve výsledném součtu nezabírají, jak by se čekalo od režiséra Sama Mendese, respektive jak fascinovaly v jeho předešlé bondovce Skyfall. A nemůže za to jen délka snímku – na dvě a půl hodiny soustředěné palby na divákovu pozornost nemá Spectre opravdu dost munice. Jednu potíž způsobuje scenáristická existenciální manýra, která buduje Šifru mistra Bonda a tajemství jeho původu a la Cimrman, druhou pak truchlivost, jež se stala výzbrojí celé Craigovy série.

Ve standardním dílu Spectre si Bond vybírá oddechový mezičas. Pak už by se mohl vrátit k podstatě, k uvolněné hravé eleganci pohádky o královnině posledním rytíři.