Proces zkoušek až k premiéře sledovala dokumentaristka Olga Špátová. Její snímek Dobře placená procházka uvede ČT poprvé odpoledne 1. ledna.
Natočila jste 50 hodin materiálu. Podle čeho jste se rozhodovala, co se do finální, necelé hodinky vejde?
Když natáčím zkoušky v divadle, nevím, co se stane za minutu, takže vlastně musím točit pořád. Do filmu vybírám situace, které nejsou jen informací, jak Miloš Forman poprvé v životě režíruje divadlo a Jiří Suchý hraje roli Listonoše jako před 40 lety, ale vytvářím další tematické linie, které se prolínají. Neinformuju jen o tom, že vzniká výjimečné divadlo, ale chci se smát sebeironii svých hrdinů, radovat se z jejich tvůrčích klučičích nápadů, z celoživotního přátelství Formana s dirigentem Liborem Peškem, z prvního pracovního kontaktu Miloše Formana se syny Petrem a Matějem, z úcty mladých herců a zpěváků k básníkovi Suchému a z hudby a osobnosti bohužel nepřítomného hrdiny - Jiřího Šlitra.
V příběhu máte "tři hlavní hrdiny" a jejich vztahy - Peška, Miloše Formana a Suchého. Proč jste se chtěla dívat právě "jejich očima"?
Já se nechtěla dívat jejich očima, já si chtěla splnit svůj dívčí sen, pozorovat tyhle tři sedmdesátileté kluky při společné tvorbě. Už když jsem se před dvěma lety dočetla, že Forman bude režírovat operu, dirigovat ji bude Pešek a Listonoše hrát Suchý, přišlo mi to jako sen - Formanovy filmy znám všechny, Pešek je náš rodinný přítel, Suchého texty zpíváme při kytaře s bráchou. A najednou společně pracovali v jednom divadle.
Bylo těžké přesvědčit Formana, abyste mohla zkoušky natáčet?
Hned jak jsem se dočetla o chystané inscenaci, zašla jsem na loď bratří Formanů a požádala je, zda bych mohla o Procházce natočit film. Měla jsem tenkrát velké štěstí, byli ke mně vstřícní. Miloš Forman si příliš nepřál, aby mu tam někdo běhal s kamerou při tak intimních situacích, jako je práce s herci. Po měsíci mě požádal, abych mu donesla ukázat nějaké denní práce. A myslím, že od té doby ho naše přítomnost nerušila. Cítila jsem, že mi velkoryse dává volnost, že rozumí, že musím někdy s kamerou a se zvukem blíž, přitom byl autentický, přirozený, soustředěný na svou práci. A to byla radostná práce.
Stalo se někdy, že si něco nepřáli natáčet a radili vypnout kameru?
Od dětství jsem věděla, jak se můj táta (kameraman Jan Špáta -pozn. red.) při natáčení filmů nebál chodit doprostřed situací. Později to radíval i mně. Když jsem začala natáčet zkoušky v Národním divadle, ta odvaha se mi nevyplatila, nechala jsem se unést radostí z práce a chodila ke zpěvákům blíž, než bych měla. Proto mi musel Petr Forman několikrát připomínat, že už to není vhodné. Je to pro mě zkušenost, podlehla jsem svému nadšení a touze, abych měla všechno co nejlíp natočené. Většinou se to vyplatí, někdy ne.
Mrzí vás některé momenty, které se do filmu nevešly?
Mrzí mě, že se do filmu nevejde celý ten proces, při němž inscenace Formanů od začátku do konce vzniká, jak se ta divadelní krása někdy bolavě, ale pokaždé chytře, vtipně a čistě rodí.
