Carlos Be

Carlos Be | foto: Wikipedia

Španělský dramatik Carlos Be napsal hru i podle Majora Zemana

Španělský dramatik Carlos Be měl již prý skoro sbaleno – chtěl se stěhovat do Prahy. Pak doma získal významnou cenu za hru Origami a rozhodl se zůstat.

Jak říká, stále je "roztržen vedví": jednou nohou ve Španělsku, druhou v Česku. Pobyty u nás nechaly stopy v jeho dramatickém díle. Ke hře Pilčíkova bedna ho inspiroval seriál Major Zeman. Nyní do Prahy přijel na festival iberoamerických kultur Transteatral, na němž se představila jiná jeho hra, Čekanky.

Češi vždy toužili po teple, po jihu. Co přitahuje na Česku Španěla?
V první řadě je to kultura. Přijel jsem až po pádu železné opony, ale pořád tu nacházím řadu věcí, které jsou pro mě exotické. Pořád mě tady něco udivuje – chování lidí, jídlo i zdejší nátura. A české divadlo, které je v dobrém smyslu "brutální".

Když se řekne česká kultura, většina cizinců vzpomene na Švejka či dílo Bohumila Hrabala. Málokdo by však přišel na Majora Zemana. Jak jste se k němu dostal?
Na začátku byla fotografie dívky, kterou držel psychopat v zajetí s bednou na hlavě. Zjistil jsem, že se na motivy tohoto případu točil díl Majora Zemana, i když ta bedna se do scénáře nedostala. Po válce se hodně lidí snažilo dostat za hranice a to byla příležitost pro Pilčíka, zřejmě tajného agenta a falešného převaděče, který začal vraždit. Ve Španělsku jsme prožili občanskou válku, takže myslím, že hra funguje na srozumitelných emocionálních základech.

O čem vlastně hra je?
O tom, že když se v mezní situaci ocitne celá společnost, řada lidí se začne chovat extrémně. Zlo plodí zlo.

Ještě se vrátím k Majoru Zemanovi. Jde o oblíbený seriál, který však sloužil komunistické ideologii. Jak jste se něj díval vy jako cizinec?
Ve Španělsku také existují propagandistické seriály, které vznikly za frankistického režimu. Jejich účelem bylo vzbudit strach. Já jsem chtěl Pilčíkovou bednou lidmi také otřást, proto má hra ze začátku formu pohádky. Pohádky o válce.

Do českého prostředí uvedlo divadlo Letí i jinou vaši hru, Čekanky. Jejím tématem je také násilí a týrání. Tentokrát však násilí na ženách. Existuje nějaké univerzální téma, které vás zajímá?
Je to nejspíš temnota, odvrácená stránka člověka, kterou ukazuji. To samozřejmě může vyvolat nechuť, ale můžeme se v lecčem i poznat.

Čekanky však vyprávíte z pozice obětí.
Zrovna v Čekankách se muži mohou poznat ve vinících. Domácí tyrani si leckdy ani neuvědomují, že překračují hranice, mnohdy to nedochází ani jejich obětem. Slyšel jsem několikrát od žen v publiku, že něco takového zažily nebo o tom slyšely. Rád vzbouzím v publiku protichůdné pocity. Proto je v Čekankách třikrát na scéně striptýz – mužům se to líbí, ale zde je prostředkem násilí.

Jedna dánská dramatička mi řekla, že muži líčí ženy buď jako oběti, nebo svůdnice. Jenže žena přece není jen buď chudinka, nebo femme fatale.  Souvisí tento názor s kulturními rozdíly? Přece jen Španěl asi řeší vztah muž – žena jinak než Dánka...
Myslím, že se tento plochý obraz pomalu mění v celé Evropě a přichází doba, kdy ženy a jejich problémy budou zobrazovány v celé své škále.