Španělsko ztratilo Celu, nositele Nobelovy ceny

„Zde leží někdo, kdo se snažil co nejméně škodit těm druhým,“ přál si mít prý na hrobě španělský prozaik Camilo José Cela, jehož drsné, a přitom jazykově neobyčejně propracované romány byly v roce 1989 odměněny Nobelovou cenou. Pětaosmdesátiletý spisovatel, který byl též vyhlášeným bonvivánem, podlehl ve čtvrtek v madridské nemocnici srdeční zástavě. Jeho literární účet zahrnuje deset románů, všechny více či méně experimentální povahy, dvacet povídkových sbírek a čtyři desítky esejistických a cestopisných próz.

Od roku 1957 byl Cela členem Španělské královské akademie, v roce 1995 obdržel Cenu Mi- guela de Cervantese. „Život je jako tenisová partie, a já jsem tentokrát vyhrál,“ poznamenal Cela k udělení Nobelovy ceny, kterou dostal jako pátý Španěl.

Cela se narodil 11. května 1916 do rodiny Španěla a Angličanky, on sám se chlubil, že mezi jeho předky byli angličtí piráti stejně jako italští státníci. Studoval - a nedostudoval - medicínu a práva, působil jako toreador, úředník, malíř a herec. Na býčí zápasy chodil společně s přítelem Ernestem Hemingwayem. Za občanské války bojoval jako dobrovolník ve frankistických oddílech, z krvavých bojů, ke kterým se ve svých dílech často vracel, vyvázl s těžkým zraněním.

Literaturu začal ve třicátých letech dobývat básnickou sbírkou Kráčeje po váhavém světle dne, světovou pozornost si získal v roce 1942 chmurným románem Rodina Pascuala Duarta, který jako první zpochybnil „nadějné zítřky“ frankistického Španělska (česky 1960). Příběh muže, jenž bezdůvodně spáchá sérii brutálních vražd, švédská Akademie označila za nejoblíbenější dílo španělské literatury od dob Dona Quijota. Kvůli množství násilných a otevřených scén, které se nezamlouvaly Frankovu režimu, román vyšel nejprve v Argentině.

Cenzura a zákazy také stíhaly další Celův slavný román Úl z roku 1951, který mohl vyjít až o dvanáct let později (česky 1968). V krátkých momentkách vykresluje skličující obraz poválečného Madridu, jehož součástí jsou i hladoví spisovatelé přežívající zimu v literárních kavárnách. Rozruch způsobil i složitý román Na svatého Kamila 1936 (1969), který se vrací do dnů bezprostředně předcházejících španělské válce. Zajímal se též o slovní zásobu, což dokazuje dvousvazkový Tajný slovník o tabuizovaných slovech španělštiny i Encyklopedie erotiky. V letech 1956 až 1979 vydával renomovaný časopis Papeles de Son Armadans, v němž našla uplatnění řada opozičních spisovatelů.

„Ztratili jsme svého posledního velkého spisovatele, stvořitele příběhů, jazyka a slov,“ poznamenal o svém krajanovi romanopisec a esejista Francisco Umbral.